Banátské prázdniny jako u babičky

„Jez, když máš hlad,“ byla nejčastější věta našich hostitelek v rumunském Banátu. Čeští krajané jsou totiž nesmírně pohostinní a vandr po banátských horách se tak podobal prázdninám u babičky na vesnici. Přitom jsme přijeli hlavně kvůli toulání po liduprázdných kopcích s dalekými výhledy.

Do zdánlivě spící vesničky sv. Helena jsme dorazili pozdě večer unavení po dlouhé cestě, připravení na stan a jídlo z ešusu. Naštěstí jsme tu našli otevřenou hospůdku, nebo spíš koloniál se zásobou chlazeného piva, který je zároveň centrem života ve vesnici. Tady jsme se ocitli v dobrých rukou…

„Nemám navařeno, nečekala jsem vás,“ omlouvá se paní Karbulová a už nosí na stůl. Cítíme vůni domácího sýra a z čerstvě utržených rajčat vytéká sladká šťáva. „Na zdraví, ta je moje, domácí,“ připíjí si s námi její muž. Jíme a nenápadně zíráme kolem, každý kousíček nábytku tu pokrývají dečky, svaté obrázky a všelijaké ozdůbky. Jen na stolku u kamen, na nichž se hřeje voda na mytí, modře svítí obrazovka počítače s messengerovou zprávou. „Tož se pojďte podívat, jak tady žijeme.“ Na dvoře nás přivítá pach chlíva a o nohy se nám otírají kočky. Ani nevadí, že cesta na suchý záchod vede temnou chodbičkou, když nás v pokoji čekají voňavé péřové duchny.

Svatá Helena je vstupní branou do kraje obývaného už od počátku devatenáctého století potomky Čechů, kteří sem přišli hledat půdu k hospodaření u samých hranic Rakouska-Uherska. Odtud jsme vyrazili po červené značce vzhůru na hřeben a do českých vesnic Gernik a Rovensko. Když jsme vystoupali na větrnými elektrárnami posetou pláň, měli jsme pocit, že máme vyhráno. Banátské kopce jsou ale zrádné a my zvídaví, a tak jsme za chvilku klesali do hlubokého údolí ke Kulhavé skále. Ne, že by tento skalní oblouk nebyl pěkný, za ten krpál, který nás čekal cestou vzhůru zpět na hřeben, ale snad ani nestál.

Jakmile jsme vystoupali na hřebenovou stezku, přišlo to, kvůli čemu jsme se do Banátu vypravili. Travnaté kopce, tu a tam porostlé lesem, byly liduprázdné, jen výjimečně jsme potkali nějaké podobné blázny s batohem, nebo skupinku dětí, které uprostřed hor pásly kozy a ovce. Každou chvíli se otevřel výhled do údolí Dunaje a za ním až daleko do Srbska, před námi se táhly zelené vrcholky hor.

Když jsme scházeli z prudkého kopce kolem křížové cesty do Gerniku, největší z vesnic v okolí, bylo o nás už postaráno. Banátské sítě totiž fungují skvěle a tak nám hned první rodina zařídila ubytování u známých v dalších vesnicích. V Gerniku nás u Nedvědů čekal prostřený stůl s hrncem horké polévky, na tácku nalité panáky. Ani nevím, kolikrát jsme si za mohutného povzbuzování paní domácí přidali sarmi, vinné listy plněné mletým masem. Aby si na nich v Banátu mohli pochutnávat celý rok, nakládají do velikých díží hlávky zelí ve slaném nálevu. Ostatně na vytváření zásob jídla jsou tu experti, kromě nakládané zeleniny vyrábí různé marmelády, domácí klobásky i sýry. Vaří se tu totiž hlavně z toho, co se vypěstuje…

Kousíček od Gerniku jsme na svižném ledovém potoce narazili na mlýnky u Petra. Pět malých vodních mlýnů sloužilo k mletí obilí pro celou vesnici. Jednoduché dřevěné stavbičky mají dvě místnosti, v jedné bylo mlecí zařízení, v druhé se mohl schovat kůň nebo kráva, aby neprochladl při dlouhém čekání. Po žních totiž mlýnky fungovaly ve dne v noci a rodiny se střídaly podle pevně daného harmonogramu. „Musím to jen seštelovat,“ zanořil se celkem zavalitý chlapík do potoka pod mlýn a my nepochybovali, že se tu mele dodnes.

Pak už nás čekala nejkrásnější, ale nejnáročnější část cesty přes hory do nejodlehlejší a nejvýše položené české vesnice Rovensko. Jestli se někde zastavil čas, tak právě tady, kde se na pole jezdí s koněm taženými vozy, seno ručně staví do velikých hald a civilizace je v nedohlednu, přestože z téhle náhorní plošiny dohlédnete opravdu daleko.

Stačilo najít ta správná zelená vrata (s popisem cesty si tu nikdo moc hlavu nelámal) a už jsme seděli v kuchyni a poslouchali historky Johana Pelnáře. Stůl se plnil, lahve vyprazdňovaly a my se pomalu začínali ztrácet. „To tenkrát, když jsem jako malý nesl ten strom. No, to teď ti naši mladí v Ústí. Jako tehdá s tím medvědem, však víte…“  Raději jsme utekli si naposled užít nadýchaných peřin předtím, než se vydáme dál do rumunské přírody.

Odcházeli jsme posilnění hromadou smažených vajíček, domácího sýra a zeleniny i ranním panákem pálenky. A taky vybaveni hromadou koblížků a dalších pochutin. Ať nemáte cestou hlad…

Češi hledali v Banátu lepší život, čekala je ale těžká dřina

Čechy přivedla do banátských kopců před dvěma staletími vidina lepšího života, práce a vlastních polí, na kterých by mohli hospodařit. První čeští osadníci vyrazili v roce 1823 do Banátu, který byl po rakousko-turecké válce stejně jako České země součástí Rakouska, za prací v lesích. Přestože zpočátku nebyli podmínky takové, jak jim bylo slibováno, usadili se zde a začali z hustých lesů pomalu vydobývat první políčka. Tak vznikla kolonie Elisabeta. Byli to většinou dělníci z hor, dřevaři, truhláři z Plzeňska a Klatovska. O dva roky později přišla další skupina přistěhovalců, která založila do dnes existující osadu Svatá Helena.

Další Čechy už na území dnešního jižního Rumunska zvala vojenská správa, která potřebovala zajistit osídlení a obranu této hraniční oblasti. Toto druhé stěhování Čechů do banátských hor probíhalo v letech 1826–1830. Lidé přijížděli po Dunaji z Vídně do Staré Moldavy, odtud cestovali do vzdálenějších míst jako Poiana–Gernik, Rovensko nad rumunskou obcí Dalbošec, a dále po silnici přes Bozovič k Jablanici, kde založili Šumici, další došli až k Oršavě, kde byly založeny kolonie Bígr a Eibenthal.

Dnes tak v rumunském Banátu najdete české vesnice Svatá Helena, Gernik, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta. Čeští Němci založili severněji vesnice Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld, v srbském Banátu pak založili Češi vesnice Češko Selo a Krušice.

Za posledních dvacet let populace ve vesnicích klesla asi o polovinu, důvodem je většinou vysoká nezaměstnanost. Mladí odjíždějí za prací do Čech, nebo se stěhují do Rumunských měst. Ve vesnicích tak zůstávají především starší lidé, mnoho domů je opuštěných, nebo slouží jako rekreační chalupy.

Krajina Banátu má charakter pahorkatiny až hornatiny, kopečky v okolí českých vesnic se zvedají od hladiny Dunaje do výšky 400 až 900 metrů nad mořem. Jsou tu krásné výhledy do dunajského údolí i daleko do Srbska. Nejvyšší banátské hory Semenic (1 145 m) a Almaiului (1 226 m) se nacházejí na sever mimo oblast českých vesnic. Banát je krasovou oblastí, takže je zde spousta bílých vápencových skal a jeskyní.

České vsi jsou propojeny turistickými cestami značenými Klubem českých turistů, existuje i turistická mapa oblasti. Svatou Helenu, Gernik a Rovensko spojuje červená značka. Na turisty jsou tu už zvyklí, kromě těch, kteří pochodují po horách s batohem, sem jezdí třeba rodiny s dětmi na pohodové prázdniny. Potklali jsme i rodiny, jimž se tu líbilo natolik, že si v Banátu koupili chalupu a jsou tu jako doma. Na druhou stranu, ne vždy je turismus ideální, jezdí se autobusové výpravy, které se s obyvateli vesnic sotva potkají, o čtyřkolkářích rozrývajících lesní cesty ani nemluvě.

Total Views: 518 ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *