Už Kryštof Kolumbus nazval Kostariku bohatým pobřežím a dodnes se tato středoamerická země může chlubit krásnou nedotčenou přírodou – od nádherných pláží a divokých mangrovových porostů na pobřeží až po pralesy a sopky. Deštné lesy jsou plné různých zvířat od motýlů, žab, ještěrek či hadů, přes neuvěřitelné množství ptáků až po opice, lenochody či krokodýly. Hory na severu Kostariky zase pokrývají mlžné pralesy s tajemnou atmosférou a obrovskými mechem a kapradinami porostlými stromy.

Deštné pralesy v Kostarice najdete na pobřeží Karibiku, což je dané tím, že karibské pobřeží je – i přes pověst slunečného ráje plážových povalečů – nejvlhčí částí země. Na dohled od písečných pláží s kokosovými palmami tak můžete proniknout do hlubokého pralesa plného obrovských stromů obývaného tlupami opic, různými druhy žab, ještěrek i hadů.

Pěknou procházku deštným lesem zakončenou na údajně jedné z nejkrásnějších pláží nabízí poloostrov Manzanillo na nejjižnějším výběžku Kostariky. Stejnojmenná vesnička leží trošku stranou na konci silnice, která nikam nevede, díky čemuž se jí poněkud vyhnul turistický ruch, a tak se tu v klidu můžete seznámit s pralesem i jeho obyvateli.

Také v parku Cahuita nedaleko města Limón navazuje na bílé písečné pláže pobřežní tropický deštný les. Žije tu spousta ptáků, opice, lenochodi, stejně jako různé druhy hadů, nebo bazilišci.

Blízko obou parků je také možné vyrazit na moře. Zvláště Cahuita je známá jako místo jednoho z posledních zachovalých kostarických korálových útesů, který poskytuje útočiště různým druhům barevných rybek.

Úplně nejvlhčí oblastí v Kostarice je pak národní park Tortuguero, který je vlastně jedním velkým labyrintem přírodních vodních kanálů proplétajících se hustým tropickým deštným lesem.

Také cesta do Tortuguera je možná jen po vodě, žádná silnice sem ani nevede. Lodí se do parku a stejnojmenného městečka lze dostat po uměle vybudovaném vodním kanále z přístavu Moín u města Limón, který je jinak přístavem určeným hlavně pro vývoz banánů.

Tortuguero je pojmenované podle mořských želv, které u jeho pobřeží každoročně kladou vejce. Místní pobřežní mangrovové porosty zase obývají krokodýli a v pralese lze potkat opice či lenochody.

V horách ve střední části Kostariky je podnebí úplně jiné, přestože tu neprší tolik jako na Karibském pobřeží, o vlhkost nouze také není. Na vrcholcích hor v nadmořské výšce víc než tisíc metrů se totiž téměř po celý rok drží mraky, díky nimž tu vznikla jedinečná příroda s mohutnými stromy porostlými mechy a lišejníky, kapradinami, liánami, filodendrony, broméliemi a orchidejemi.

Mlžný prales Santa Elena leží v horách v nadmořské výšce 1440 metrů nad mořem v oblasti horského hřebene Cordillera de Tilarán. Nachází se na kontinentálním rozvodí, kde na jednu stranu stéká voda do Karibského moře a na druhou stranu do Tichého oceánu.

Hustý porost horského mlžného lesa je složený z více než dvou tisíc druhů rostlin poskytuje úkryt stovkám druhů ptáků, motýlů a dalších živočichů včetně několika ohrožených druhů velkých koček.Kromě procházky mlžným lesem láká Santa Elena na prohlídku kávové plantáže, kde se dozvíte vše o pěstování kávy i jejím zpracování.

Kávovník pochází z Afriky a dobře se mu daří v celém vlhkém tropickém pásu. Kávové semínko má jedno až tři zrna zabalená ve čtyřvrstvém obalu, který se tvarem i barvou podobá třešni. Do měsíce po zasazení vyklíčí a vznikne rostlinka. Po půl roce jsou rostlinky připraveny k přesazení, než je rostlinka schopná vykvést, trvá více než dva roky.

Kávové zrno zraje devět měsíců. Čas ke sklizni přichází, když jsou kávová zrna červená. Ke sklizni se používají speciální košíky, které lze připevnit na boky a sběrači tak mají obě ruce volné. Za nasbírání takového košíku si sběrač vydělá dva až čtyři dolary. Na jeden hrnek kávy je třeba asi šedesát zrnek.

Sklizená kávová zrna je nejprve třeba zbavit slupek. Také z kávových slupek lze připravit chutný nápoj, takzvaný kávový čaj. Farmáři slupky také často využívají ke hnojení kávovníků. Po odstranění slupek obsahuje kávové zrno až 90 procent vody. Proto je zrna třeba usušit, a to tak, aby v nich byla dvanáctiprocentní vlhkost. Poté si zrnka tři měsíce až rok odpočinou v pytlích. Kávová zrna se třídí podle kvality a velikosti.

Nakonec je třeba kávová zrna upražit. Dnes se k tomu používají speciální stroje, které dokáží přesně určit míru upražení. Čím kratší dobu se káva praží, tím je její chuť kyselejší, déle pražená káva má naopak chuť hořčejší, má ale méně kofeinu než kratší dobu pražená káva.

Jinou možností přípravy je takzvaná medová káva. Zrnka se po sběru a zbavení vrchní slupky suší spolu s dužinou. Výsledkem je káva se sladší chutí.