Cyklovýpravu za Alpy do italského Milána jsme zahájili u svých pražských dveří, odkud jsme se vydali jihovýchodním směrem až do pošumavských Domažlic. Tady jsme přejeli pohraniční hory do Bavorska, kde nás kromě velice ohleduplných řidičů potěšily taky pohodové rovinaté úseky kolem řek Dunaj a Isar. Už v Německu jsme se pak připojili na cyklostezku podél řeky Inn, které jsme se drželi Rakouskem až do Innsbrucku. Nad hlavním městem Tyrolska pak nastalo to pravé alpské stoupání, které ale trvalo necelý den a za nějž jsme poté byli odměněni dlouhým sjezdem na italské straně, který navíc mnohdy vedl po pohodlných cyklostezkách využívajících zrušené trati. Takto jsme přes Brixen, Bolzano a Trento dorazili až k jezeru Garda. Pak už přišel čas na menší zajížďky a kochání ve Veroně, u jezera Iseo v Brescii a Bergamu, odkud jsme po 1350 kilometrech dorazili do Milána.
Po zemích Českých (1. až 4. den)
Prahu jsme opustili nejkrásnější cestou, přes Petřín. Dál jsme profrčeli po známých místech kolem Berounky, přes Karlštejn do Berouna. Tady nám v cestě stály Brdy, které jsme se raději rozhodli objel přes Hořovice s krásným zámkem a Dobřív s funkčním vodním hamrem do Nepomuku, rodného městečka Jana Nepomuckého. Kopcovatým jihem jsme pokračovali přes pomalu opravovaný zámek Červené Poříčí a vodní hrad Švihov do pošumavské Kdyně. Pod kopci jsme dojeli až do Domažlic a na nedaleké koupaliště Babylon, odkud už to byl jen kousek na hranice a dále příjemným sjezdem do prvního německého městečka Furth im Wald.
Bavorským venkovem a podél řek (4. až 7. den)
Na bavorské straně hranice nás přivítaly pohodlné cyklostezky, neuvěřitelně ohleduplní řidiči a první z úseků podél toku řek, konkrétně kolem říčky Chamb do Chamu. To bylo podobně jako další maloměsta či velké vesnice upravené a mírně ospalé. Samotný Cham přitom není zas až tak malý (17 tisíc obyvatel, několik výstavných kostelů a rozlehlé hlavní náměstí s radnicí) a dokonce má napojení na českou historii, nějakou dobu tu žila Eliška Přemyslovna. Cesta k další řece, Dunaji, vedla přes kopečky zemědělskou krajinou s obrovskými statky uprostřed polí. Chvilku jsme se svezli i po příjemné stezce na trati bývalé železnice.
Na podunajské cyklostezce by se dala strávit klidně celá dovolená, my ale využili jen její část z městečka Bogen do Straubingu. Město, které pamatuje už staré Římany, rozhodně stálo za návštěvu. Neskutečně rozlehlé náměstí obklopují udržované historické domy, v jeho středu stojí téměř sedmdesát metrů vysoká věž a kolem najdete několik kostelů, od románských až po ty výstavné barokní.
Další pohodová rovinatá etapa nás čekala poté, co jsme přejeli k řece Isar, podél níž jsme pokračovali až do města Landshut. Tam jsme měli to štěstí, že jsme potkali obrovský středověký festival, který se tu koná jednou za čtyři roky a připomíná svatbu syna zdejšího vládce s dcerou polského krále Hedwikou Jagelonskou v roce 1475. Na hradě nad městem i ulicemi mezi vyzdobenými gotickými a renesančními domy procházejí průvody kejklířů, vojáků a dalších v historických kostýmech oblečených lidí. Zajímavostí je i zdejší kostel svatého Martina, jehož věž patří se 130 metry k nevyšším nejen v Německu. Odtud se cesta stočila kopcovitou krajinou mezi poli k Innu.
Kolem Innu do Alp (8. až 10. den)
Pod alpské vrcholky jsme se přiblížili vlastně nenápadně. K Innu jsme se připojili u městečka Wasserburg, kde se také začala na obzoru objevovat silueta Alp. Hned druhý den už jsme projížděli mezi jejich vrcholky. Mezi Rosenheimem a Kufsteinem jsme překročili hranice z Německa do Rakouska, dvakrát píchli duši na ostrém štěrku cyklostezky a přes úmorné vedro i divokou noční horskou bouřku pokračovali podél Innu po rovině, a přesto stále vzhůru až do Innsbrucku.
Těsně před ním jsme se ještě zastavili v městečku Hall in Tyrol, které bylo významné nejprve těžbou soli, později se tu razili mince. Historický význam městečka prozrazuje velké množství honosných měšťanských domů i kostelů a rozhlehlý hrad, v němž se dnes nachází muzeum ražby mincí.
Na samotný Innsbruck jsme si vyšetřili trochu času, v hlavním městě Tyroska je totiž pár zajímavých míst, které připomínají dávnou i celkem blízkou historii. K těm starším patří habsburský císařský zámek a arkýře Zlaté střechy, odkud císař Maxmilián zdravil své innsbrucké poddané. Ty modernější připomínají olympijské hry z let 1964 a 1976, přímo ve městě jsou skokanské můstky, obrovský stadion a vede odtud několik lanovek na okolní vršky.
Přes Alpy do Itálie (11. den)
Stoupání z Innsbrucku na Brenner bylo nejprudší hned za městem, kde jsme zamířili ke sjezdovkám a olympijské bobové dráze. Tím jsme se dostali docela vysoko nad údolí a mohli si užívat výhledů na hory i neskutečně dlouhé a vysoké mosty dálnice za sluníčka, mraků i deště, který se nás držel v závěrečném stoupání na Brenner, které navíc vede po poměrně frekventované silnici.
Hned za hranicí nás ale odměnilo italské slunce a luxusní cyklostezka vedoucí po tělese bývalé železnice až do Sterzingu-Vipitena (známého svými výbornými jogurty) a dál do vnitrozemí až k Brixenu téměř bez šlápnutí.
Trentio – Alto Adige, sjezd do italského vnitrozemí (12.-14. den)
Trentinem jsme sjížděli po pohodlných cyklostezkách (místy opět po bývalé trati) kolem řeky Adige až do Trenta, cestou postupně ubývalo němčiny a přibývalo italštiny, skvělého kafe a pizzy. První zastávka byl Borovského Brixen, kde jsme rozhodně nevynechali domek, v němž žil Karel Havlíček, stejně jako malebné centrum se dvěma obrovskými kostely a další z habsburských rezidencí. Za Brixenem se kopce kolem pomalu snižují a objevují se nekonečné jablkové sady.
Těmi je obklopené i stotisícové hlavní město regionu Bolzano, od nějž cesta pokračuje dál kolem řeky mezi skalnatými vršky, na kterých stojí obrovské množství strážních hradů. Ty lemují cestu až do Trenta, neboli Tridentu, tedy města známého církevním koncilem, který určil pravidla protireformace.
Trento je plné církevních památek, z nichž nejvýraznější je románská bazilika, před kterou stojí kašna s renesanční sochou Neptuna. Někdejší hranici mezi Itálií a Tyrolskem střežilo nedaleké Rovereto, kdysi hraniční pevnostní město, nad nímž se tyčí hrad, dnes hostící muzeum válečné historie.
Vykoupat se na Gardu (14.-18. den)
Odtud jsme se vzhledem k obrovskému horku vydali se nejprve k jezeru Lago di Garda. U něj začíná to pravé středomoří s olivami, fíky, rododendrony a buganviliemi. Severní část jezera je krásně čistá, obklopená vysokými horami a působí jako někde u moře. Krásné výhledy nabízí cesta po jeho břehu na jih až do městečka Garda.
Odtud jsme se vydali do Verony a k jižnímu pobřeží jezera, jehož voda už není tak zářivě modrá. Na dlouhém poloostrově umístěné městečko Sirmione mělo podobnou nevýhodu jako krásná Verona s římským amfiteátrem a zdobnými prastarými kostely: v létě se tu pro množství turistů nepohnete. Slavný balkon Shakespearovy Julie jsme si tak nechali ujít a raději kolem několika zajímavých hradů zamířili do kopců nad jezerem, kde je klid a kde jsme našli nejpohodovější kemp na statku a trochu si odpočinuli.
Severoitalskou krajinou z Brescie přes Lago Iseo do Milána (18.-22. den)
Do městečka Brescia stačí od Gardy překonat pár kopečků a už se můžete procházet pod podloubími zdejších honosných ulic, nebo vyrazit ke hradu na kopci s výhledem na celé město. Zaujali nás tu římské vykopávky divadla a chrámu, který je za pomoci jasně oddělených částí opět vyzdvihnutý do své původní výšky.
Odtud jsme, se zastávkou v klášteře na okraji městečka Rodengo, vyrazili prozkoumat Lago Iseo, menšího, méně přelidněného a neméně krásného bratříčka Gardy. Pohled přes jezero nám připomněl, že Alpy máme stále nedaleko, a s jejich siluetou po boku jsme přes pár dalších vršků zamířili do Bergama.
Zatímco bergamské nové město je téměř v naprosté rovině, historická zástavba pokrývá poměrně strmý kopec, na který dokonce vede lanovka. Úzkými kamennými uličkami můžete dojít až k dómu, jehož věž lze využít jako rozhlednu, také z hradeb je daleký rozhled do celé Pádské nížiny v popředí s letištěm, s nímž má Bergamo spousta lidí spojené. V Bergamu nám zbyl čas i na výstavu komiksů Milo Manary v bývalém kostele na okraji starého města.
Pak už byl čas vyrazit na závěrečnou etapu do Milána. Do cíle jsme dorazili po 22 dnech a 1350 kilometrech. Cestou jsme se ještě zastavili v dělnickém městečku Crespi d´Adda a pak už zamířili podle Naviglio Martensana, jednoho z kanálů navržených Leonardem da Vinci, k milánskému dómu. Cestou jsme míjeli několik historických mlýnů a prádelen, městečko Gorgonzola, kde opravdu před staletími vznikl stejnojmenný sýr, a poté už vjeli do souvislé zástavby milánských předměstí a brzy i do živého městského provozu, kterým jsme se propletli na hlavní náměstí před milánským dómem.
