Příroda, která vznikla lidskýma rukama, přivítá kousíček za česko-německými hranicemi přívětivě milovníky cyklistiky, in-line bruslení i vodních sportů. Lužická jezerní krajina je dnes příjemným místem pro sportovně laděnou dovolenou či prodloužený víkend. Přitom ještě před pár desítkami let tu bývaly hnědouhelné doly. Snad největší rekultivační projekt v Evropě ale dokázal, že když se chce, dá se zachránit ledacos…
Obří dopravník F60 vypadá, jako by pocházel z jiné planety, najdete ho ale nedaleko od českých hranic v německé Lužici. Díky své mohutnosti bývá dopravník nazýván ležící Eiffelovka. Kdyby se 502 metrů dlouhý stroj postavil, byl by dokonce ještě o 191 metrů vyšší než slavná pařížská věž. Dopravník byl postaven na přelomu osmdesátých a devadesátých let a v provozu byl pouhých pár měsíců od jara 1991 do léta následujícího roku. Poté došlo k ukončení těžby a železný obr měl být rozebrán, o jeho zachování se ale zasloužila skupina nadšenců a dnes můžete vystoupat na vrcholek konstrukce a rozhlížet se po postupně rekultivované lužické krajině.
Milovice jsou známé především jako bývalý vojenský prostor. Ten vznikl už za Rakousko-Uherska v roce 1904 a od té doby zažil působení několika armád, měnila se jeho rozloha i pojmenování. Po roce 1968 žilo v Milovicích více než sto tisíc sovětských vojáků i s rodinami. V té době se Milovice změnily v malou ruskou enklávu včetně veškerých představitelných služeb. Zatím největší změna přišla 19. 6. 1991 s odchodem posledního sovětského vojáka, od té doby se Milovice postupně stávají místem příjemného bydlení v dosahu Prahy a dnes tu žijí hlavně mladé rodiny s dětmi. Pokud chcete vidět některý z pozůstatků vojenského prostoru, neváhejte proto příliš dlouho, jednotlivé stavby totiž mizí doslova před očima.
Teplárna na hnědé uhlí zásobovala mezi lety 1961 a 1994 teplem celkem velkou část Prahy. Osudnou se jí stalo to, že hodně znečišťovala ovzduší, proto byla nahrazena novou teplárnou na zemní plyn. Dnes je areál teplárny opuštěný a impozantní budova postupně chátrá. Přesto je v ní toho hodně k vidění, zachovala se i značná část technologie a potemnělé industriální prostory mají své nezaměnitelné kouzlo.
Na okraji Litoměřic pod vrchem Radobýlem stávala kdysi krásná vila rodiny Pfaff. Dnes se ruinou prohání jen vítr a sem tam nějaký zvědavec, který si někdejší honosné interiéry může představit jen ve své fantazii, stejně jako příběhy mnohem děsivější, které vila pamatuje z dob druhé světové války. Tehdy v zámečku sídlilo velitelství SS spojené s tajnou továrnou Richard v nedalekých vápencových dolech.
Telefonní ústředna v Dejvicích je jedna z těch budov, které jsou tak podivné, až je musíte mít rádi.
Les Království je jedna z nejkrásnějších českých přehrad, kamenné věže v pseudogotickém stylu s červenou stříškou na hrázi připomínají spíše nějaký hrad, než technickou stavbu. Navíc se nachází v malebné krajině pozvolna se zdvihajících vrchů Podkrkonoší. Návštěvu přehrady tak rozhodně stojí za to spojit s výletem po okolních kopcích, třeba až k vrcholu Zvičina s neobvyklou otočnou rozhlednou.
Dlouhé chodby, obrovské větráky a bedny plné plynových masek: prostředí jako z nějakého apokalyptického filmu najdete na hraně vyšehradského údolí. Bunkr Folimanka navíc není jen nějakou vzpomínkou na minulost, v případě nebezpečí by mohl do čtyřiadvaceti hodin poskytnout Pražanům bezpečný úkryt.
Prohlídka kdysi hornického města Ostravy může být pořádné dobrodružství. Podíváte se třeba na vrcholek vysoké pece a ještě o kousek výš, nebo klidně i dolu do dolu. Rychlý rozvoj těžby uhlí navíc v poválečných letech přinesl potřebu ubytovat obrovské množství lidí a tak v ostravské části Poruba vzniklo unikátní architektonické dílo – město ve městě ve stylu socialistického realismu. Komu by to nestačilo, může se vypravit na nejvyšší radniční věž v Česku, haldu, která dodnes uvnitř doutná, nebo třeba na most, který hlídá tank.
V průmyslovém areálu bývalé Vojtěšské huti jen pár kroků od centra Kladna se lehce propadnete do nějakého postapokalyptického filmu. Torza starých pecí, koksoven a skladů rudy se tu volně prolínají s novými průmyslovými provozy a nad tím vším prochází vysuté těleso vlečky. Vysoké ploty skladů a továren tak střídají volně přístupné ruiny, a kdo překoná strach z rozpadajících se schodů a temných děr sklepů, může se těšit na opravdu silný zážitek. Ale pozor, ne všechny stropy jsou pevné a hlubiny zásobníků opravdu hluboké.
Tajemné ruiny továrny Sauersack na zpracování cínu v lesích Krušných hor dnes lákají k dobrodružným objevitelským výpravám, mají za sebou ale dramatickou minulost. Průmyslové zpracování cínu tu totiž ve velkém rozjeli za druhé světové války Němci, kteří k těžké práci využívali válečné zajatce.
Městečko Crespi d’Adda leží jen pár desítek kilometrů od Milána a dnes je spíš klidnou vesnicí, jejíchž 700 obyvatel dojíždí za prací i zábavou do severoitalské metropole. Má ale zajímavou minulost a přesto, že není příliš známé, má co nabídnout i turistům, ostatně je i součástí světového dědictví UNESCO. Největší rozvoj zažilo dělnické městečko v devatenáctém století, z této doby také pochází dodnes zachované architektonické skvosty, ale i komplexní urbanistické řešení, které se dochovalo v neobvykle nedotčené podobě.
Po druhé světové válce zaniklo kvůli těžbě hnědého uhlí na severu Čech přes 80 obcí. Nejvýmluvnějším příkladem je starý Most. Přesně před půlstoletím rozhodla tehdejší komunistická vláda, že musí ustoupit milionům tun uhlí. Symbolem Mostu se stal kostel Nanebevzetí Panny Marie, který své zkáze doslova ujel. Po kolejích byl totiž přesunut o více než 800 metrů. Zbytek města už ale takové štěstí neměl, ve vznikající důlní jámě zmizela třeba secesní budova mosteckého divadla, radnice či neorenesanční soudní budova. Místo nich vyrostlo město, které se do značné míry vymyká městům tak, jak je v českém prostředí známe.
