Z Berlína do Prahy na kole kolem jezer a Sprévy i přes Lužické hory

Z Berlína jsme vyrazili k jeho příměstským jezerům a dál kolem Sprévy do oblasti Lužických Srbů. Spreewaldem, krajem kanálů a kyselých okurek, jsme projeli až do jeho hlavního města Chotěbuzi. Po dokonalém asfaltu cyklostezek kolem rekultivovaných jezer a bývalých i současných elektráren jsme se dostali až do srdce Krabatova kraje, kde ožívají lužické pověsti. Z Budyšína už je to podél Sprévy jen kousek na české hranice do Šluknovského výběžku. Po známých místech Lužických hor, k hastrmanovým Holanským rybníkům a dál Kokořínskem jsme dojeli až do středních Čech, kde jsme na hranici Prahy překonali 666 kilometrů.

Z Berlína jsme vyrazili k večeru, protože jsme si rozhodně nemohli nechat ujít projížďku městem na vlastním kole. Pokud jste tu ještě nebyli, klidně si vyhraďte času ještě více a nechte se inspirovat k návštěvě berlínských zajímavostí.

Poté se vydejte ke břehům řeky Sprévy, která vás bude provázet až k českým hranicím. Už v Berlíně je její nábřeží obklopené parkem, jakmile začnete vyjíždět na okraj města, různých plážiček a přístavišť ještě přibude. V parku ve čtvrti Treptow si ještě všimněte obrovského (má rozlohu 9 hektarů) památníku sovětských vojáků padlých ve 2. světové válce a pokračujte k okraji Berlína. 

Za nedlouho, stále ještě kolem tramvajových kolejí, dorazíte do Köpenicku k příměstským jezerům. Historické městečko na soutoku Sprévy s řekou Dahme je dnes součástí Berlína. Pokochejte se tu úzkými uličkami, několika kostely i renesančním zámkem, v němž sídlí zdejší muzeum.

Kolem jezer Müggelsee a Dämeritzsee dojedete do Erkneru, kde najdete první kempy. Příští den můžete vyrazit dál kolem Sprévy na východ až skoro k polské hranici. Tam se trasa stáčí na jih přes Fürstenwalde do Lužice.

Samotné městečko Fürstenwalde má mnoho památek a dlouhou historii, do níž se mimo jiné zapsal i český král Karel IV., který právě zde získal v roce 1373 nadvládu nad Braniborskem.

Za návštěvu stojí také pevnostní městečko Beeskow obehnané hradbami, v němž později sídlila vojenská posádka. Dnes tu kromě historického centra s hradem, kostelem sv. Marie a úzkými uličkami lemujícími hradební zeď najdete taky příjemný kemp s plovárnou umístěnou přímo ve Sprévě. 

Další den začne přibývat dvojjazyčných názvů obcí prozrazujících zde žijící potomky Lužiských Srbů. Vzhledem k tomu, že jde o slovanský jazyk, budete jim asi celkem bez problémů rozumnět. Dokonce se nám v některé ze zdejších zapadlých vesniček stalo, že jeden z místních zareagoval na naše české dohadování srbštinou a nebyl vůbec problém ho pochopit.

Ve městečku Lübben pak vjedete do Spreewaldu, který je proslavený svým rozsáhlým systémem kanálů a taky okurkami, které se zde pěstují a nakládají na spoustu různých způsobů.

Charakter zdejší krajiny dobře vystihuje její lužiský název Blata. Dnes jsou zdejší kanály oblíbené hlavně mezi turisty. Ti se po nich projíždějí na velkých pramicích, které odráží převozník bidlem, nebo jen tak na kajaku. Splavných je tu asi 300 kilometrů přírodních i umělých kanálů, nečekejte ale žádné peřeje. Největším  dobrodružstvím pro vodáky tu je, že si mohou sami napustit či vypustit malou plavební komoru. 

Z Lübbenu pokračujte po takzvané okurkové stezce podél jednoho z kanálů do nedalekého Lübbenau, dalšího z center tohoto kraje, kde kromě zámku najdete i muzeum Spreewaldu. Přespat můžete třeba v nedaleké Lípě, neboli Leipe, kde se kemp skrývá v bývalém statku. 

Další den jsme věnovali zkoumání Spreewaldu, takže pro vás mám tipy na pár zajížděk za zdejšími zajímavostmi. První z nich je vodní mlýn na okraji vesničky Radusch, která sousedí s Lípou. Potom jsme se vydali na druhou stranu do lužních lesů, mezi nimiž někde vedou jen úzké turistické stezky a na mostky je kolo třeba vytlačit po dřevěných schodech. 

Tyto cestičky nás přes obec Neue Zauche se zajímavou budovou zaniklého nádraží dovedly až do městečka Straupitz s pěkně zachovalým větrným mlýnem. Přes tři sta let stará stavba sloužila až do roku 1964 pro mletí obilí, řezání dřeva a také výrobu lněného oleje, jejíž ukázku je tu dnes možné pozorovat. Ve městečku si ještě všimněte klasicistního kostela se dvěma vysokými věžmi a pak už se vydejte směrem do Burgu.

Ještě před městečkem narazíte na pěknou cihlovou Bismarckovu rozhlednu, ze které ale kupodivu po okolní rovině není mnoho vidět. Na přístavišti v Burgu máte před zdejšímu tradičními roubenkami poslední šanci ochutnat pověstné spreewaldské okurky a pak už je na čase přejet do Chotěbuzí (Cottbus). 

Město Chotěbuz je centrem Dolní Lužice a zdejší lužiskosrbské menšiny. Vystavěné bylo v blízkosti někdejšího slovanského hradiště, první písemné zmínky o městě pocházejí z roku 1156. Ve středověku bylo významným textilním centrem a soukenictví bylo důležitou součástí zdejšího průmyslu až do 19. století. Ve městě si všimněte středověkého opevnění s několika branami a věží Spremberger Tor, hlavního náměstí Altmarkt s domy ve stylu saského baroka, velkého cihlového kostela sv. Mikuláše a taky do historického prostředí nezvykle dobře zapadajících paneláčků, kterým nechybí plastické ztvárnění fasády.

Naproti chotěbuzskému hradu, který dnes slouží zdejšímu soudu, stojí na ostrově bývalá továrna na dieselové motory, velice pěkně přeměněná na galerii moderního umění. Dále podél Sprévy budete z Chotěbuze vyjíždět rozlehlým krajinářským parkem, kterým si můžete mezi jezírky a travnatými pyramidami udělat zajížďku až k zámečku Branitz. My to bohužel nestihli, nevýhodou Chotěbuzi totiž je, že tu není kemp a nejbližší možnost spaní po trase je až u přehrady Spremberg u stejnojmenného městečka. 

Od něj pokračujte z Dolní Lužice do Horní, která je krajem rekultivovaných jezer a dokonalého asfaltu na cyklostezkách kolem nich, ale i starých dolů a bývalých i současných elektráren. My tudy projeli kolem elektrárny Boxberg tyčící se nad jezerem Bärwaldersee a dál do kempu k jezeru Silbersee. Kroužit by se tu ale dalo celé dny, pokud vám to čas dovolí, nechte se inspirovat článkem z našich návštěv na in-linech.

Další den jsme si opět udělali trochu zajížďku kolem bývalé elektrárny Knapenrode, která je dnes velikým technickým muzeem, do městečka Hoyerswerda a k větrnému mlýnu na jeho okraji.

Dál jsme pokračovali po vesnicích se dvojími jmény krajem Lužických Srbů až do vesnice Schwarzkollm ke Krabatovu mlýnu, kde ožívají lužické pověsti. Jde vlastně o jakýsi skanzen se zemědělskými staveními svezenými z okolních lužických vesnic, v jehož centru stojí bývalý vodní mlýn. Expozice v sobě kombinuje historické zemědělské vybavení s odkazy k pověsti o Krabatovi. 

Postavu kouzelnického učně Krabata možná znáte z animovaného filmu Karla Zemana podle románu Otfrieda Preusslera Čarodějův učeň, příběh je ale starší, pochází snad z doby třicetileté války. Základem pověsti o Krabatovi se nejspíš stal příběh skutečné historické osobnosti Johanna Schadowitze, vojáka původem z Chovatska, což dalo základ jménu Krabat. Legendy se v průběhu let vyprávěly různé, někdy byl Krabat vojákem a jindy chudým mladíkem, shodují se ale na tom, že učeň Krabat svou čarodějnou moc získal ve mlýně od zlého mistra, nad nímž se mu nakonec podařilo zvítězit. 

Lužičtí srbové jsou nejmenším slovanským národem, v současnosti jich je přes padesát tisíc, historicky ale byl tento národ početnější. Na území dnešního německa žijí už od 7. století. Jde vlastně o dva kmeny, žijící v Horní a Dolní Lužici, které mají dokonce odlišné jazyky. Hornolužická srbština se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů podobá staročeštině z 15. století, zatímco dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou. S Čechy měli v historii mnoho společného a od 14. století do roku 1635 byla Lužice dokonce součástí Zemí Koruny české, až poté připadla Sasku. Lužičtí Srbové dodnes mají své divadlo, muzeum a další kulturní instituce sídlící v Budyšíně, kam také pokračuje trasa posledního dne vedoucího kompletně po německém území. 

Budyšín neboli Bautzen je historické město, v minulosti propojené s českými vlivy. První písemné zmínky o něm pocházejí už z doby kolem kolem roku tisíc a v roce 1213 jej Přemysl Otakar I. povýšil na město, které pak náleželo k Českým zemím. Budyším bývá díky výraznému opevnění nad řekou Sprévou přezdíván město věží, je jich tu 14 a ty přístupné z nich nabízejí krásný výhled do krajiny. 

Zkuste třeba 55 metrů vysokou Reichenturm, která je na první pohled nápadně nahnutá. V baroku totiž na její vršek přidali mohutnou lucernu, která stavbu přetížila. Stojí ale pevně, takže se nebojte vystoupat na vyhlídku, z níž uvidíte centrum města v popředí se stejnojmennou ulicí, v překladu bohatou. Na jejím druhém konci pak nepřehlédnete hlavní náměstí a budovu radnice s trojicí věžních hodin, z nichž jedny jsou sluneční. 

Všimněte si taky velkého gotického chrámu sv. Petra. Když nahlédnete dovnitř, můžete se přesvědčit o zdejší zvláštnosti, totiž přepážce uprostřed chrámové lodi, kterou je kostel rozdělen na části katolickou a evangelickou. Za kostelem se ukrývá bohatě zdobená brána do areálu děkanátu budyšínské kapituly. Odtud je to už jen kousek k budyšínskému hradu Ortenburg a taky ke zřícenině klášterního kostela, na kterou dnes malebně navazují zahrádky okolních domů a taky vodárenská věž. Z hradeb dolů na nábřeží Sprévy můžete sjet třeba kolem kostela sv. Michala, cestou si ještě všimněte malého domku čarodějnice, jak je přezdívána nejstarší dochovaná obytná budova ve městě. 

Podél Sprévy, jejíž tok cyklostezka kopíruje přes městečka Kirschau, Sohland a Taubenheim, dorazíte až na české hranice do Šluknovského výběžku. Tady se zastavte na mostku přes řeku v místech, kde jediných pár kilometrů ze své bezmála čtyřsetkilometrové délky protéká po českém území. 

Hned za hranicí prozkoumejte zaniklou obec Fukov, která bývala nejsevernější obcí Československé republiky. Po druhé světové válce byla ale většina místních, kteří se hlásili k německé národnosti, odsunuta a zůstal tu jen zlomek obyvatel. Definitivně obec zanikla v roce 1960, kdy byly zbourány všechny budovy včetně školy a kostela. Dnes bývalý Fukov připomíná jen pamětní kříž, obnovené zbytky hřbitova, několik výrazných vzrostlých stromů, vodárna a nově osazená socha sv. Jana Nepomuckého. 

Přes železniční trať, propojující dvě strany německého území, se odtud vydejte do nedalekého Šluknova. Určitě si prohlédněte zdejší renesanční zámek, který jako by svým jednoduchým obdélníkovým půdorysem s výrazným štítem patřil spíš ještě za německé hranice. V 16. století byl totiž vystavěn ve stylu saské renesance. Až budete vyjíždět z města a překonávat první z kopců (což je po dlouhých kilometrech německých rovin zajímavý zážitek), zastavte se ještě u kaplí na Křížovém vrchu.

Trasa ze Šluknova do Krásné Lípy rozhodně není snadná, za zdolání několika pořádných kopců se ale můžete odměnit v pivovaru na krásnolipském náměstí. V Krásné Lípě si také prohlédněte kostel sv. Máří Magdaleny s pozůstatky bývalé křížové cesty, nebo mauzoleum rodiny Dittrichových, které mělo dokonce vlastní kotelnu. Dál jsme pokračovali po pro nás už známých místech Lužických hor pod Kočičí skálou, přes Rybniště a kolem nádraží Chřibská pod Malý Stožec. Tam jsme na chvilku zamkli kola a vydali se po svých vzhůru na vyhlídku, ze které jsou krásně vidět okolní kopce v čele s majestátní Jedlovou s rozhlednou na vrcholku. Odměňování českou kuchyní pokračovalo na nádražce v Jedlové, snad nejmalebnější nádražní hospodě s vynikajícím jídlem i pivem. 

Odtud už trasa zase spíš (i přes některé náročnější vršky) klesá přes Kytlici do Nového Boru a odtud dál na Českou Lípu. Za ní kolem zámku v Zahrádkách zamiřte krásnou alejí až k hastrmanovým Holanským rybníkům. Tady lze přespat, my ale s Vlhoštem za zády popojeli ještě podvečerním Kokořínskem na hranici středních Čech do Želíz.

Ráno jsme se ještě zastavili u skalních reliéfů Čertovy hlavy a pak už zamířili na závěrečnou rovinatou etapu přes Liběchov do Mělníku a dál kolem Hořínského kanáludo Veltruského parku. Odtud se už až do Prahy stačí držet Vltavy, kterou přejedete po Miřejovickém mostě a dále pokračujete přes Nelahozeves a Kralupy. Dohromady se všemi zajížďkami za zajímavosti jsme na hranici Prahy naměřili přesně 666 kilometrů.

TRASA

Z Berlína do Prahy
Total Views: 214 ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.