Cestou od průrvy Ploučnice ke zřícenině hradu Ralsko vás čeká výlet divokou přírodou, u kterého můžete obdivovat dvě památky vzniklé lidskou rukou. Neuvěřitelné úsilí muselo stát ručně vytesat vodní cestu pískovcovou skálou, která přiváděla tok říčky Ploučnice do dávné kovářské dílny. V porovnání s tím už vám stoupání vzhůru k hradní zřícenině na vrcholku výrazného kopce Ralsko snad nebude připadat tak náročné, i když se jistě trochu zapotíte. Odměnou vám kromě pozůstatků hradních zdí budou výhledy do dalekého okolí.
Průrva Ploučnice je tvořená dvěma tunely vytesanými do pískovcových skal. Toto vodní dílo vzniklo ve středověku a jeho účelem bylo roztáčet kolo hamru, tedy vodou poháněné kovářské dílny. K prosekání tunelů tehdy lidé neměli žádné speciální nástroje, museli si vystačit s krumpáči a motykami.
Tunely jsou asi čtyři metry vysoké a zhruba stejně široké. První z nich je kratší, asi čtrnáctimetrový, za nedlouho na něj navazuje delší tunel, který měří přes čtyřicet metrů. V jejich stěnách jsou patrné otvory sloužící k zapuštění pěti dřevěných jezů, na konci pak padá voda asi metrovým stupněm do tůně pod skalní stěnou. K celému dílu patřila ještě výše položená přehrada, která ale svému účelu příliš dobře nesloužila, zdejší pískovec totiž propouští vodu.
Tunely bývaly kdysi přezdívány Pekelný jícen, Hromová rána či Čertova díra. Z hamru, ani mechanické přádelny stojící později na jeho místě, se do dneška nedochovaly žádné pozůstatky. Brzy ale tajemná průrva našla nové využití, už v 19. století tudy místní mlynář vozil návštěvníky na loďkách za svitu loučí.
Dnes lze průrvou za dobrého počasí s trochou obratnosti a otužilosti projít proti proudu (k jejímu ústí ale musíte doplavat), nebo se vydat vzhůru na skály a nahlédnout shora v místech, kde je mezera mezi tunely.
Projíždět průrvou je také oblíbeným dobrodružstvím vodáků, jen musí být v Ploučnici dost vody. Říčka, která pramení pod Ještědem a vlévá se po více než sto kilometrech do Labe v Děčíně, se k průrvě blíží mezi loukami, těsně před ní ale vtéká do soutěsky mezi strmými pískovcovými stěnami. Dále po toku pak navazuje mezi vodáky oblíbený úsek meandrů Ploučnice, kde se řeka klikatí mezi zarostlými břehy.
Dominanta vrchu a hradu Ralsko je nepřehlédnutelná již od průrvy Ploučnice, odkud vede přímo na vrchol červená turistická značka. Asi pětikilometrová trasa se brzy zvedá do nejprve pozvolného a poté prudšího stoupání lesem. Vrchní část kopce, který je sopečného původu, tvoří skály a suťová pole.
Na jeho vrcholku pak stojí zřícenina gotického hradu, z něhož se dochovaly hradby, pozůstatky dvou obytných věží, obvodové zdivo paláce a pár dalších zbytků zdí. Hrad Ralsko býval ve středověku součástí soustavy strážních pevností chránících obchodní cesty v okolí Mimoně.
Kdy přesně vznikl, není jasné, již před rokem tisíc se hovoří o rytíři Teodoru z Ralska, o necelá dvě století později je pak zmiňován Heřman z Ralska z rodu Markvarticů, nejspíš ale šlo o majitele usedlostí na úpatí kopce. Podle archeologických nálezů zde nejspíš kamenný hrad vystavěl kolem roku 1380 rod Vartenberků. Po husitských válkách sídlo rychle střídalo majitele, navíc bylo brzy dobyto žitavským vojskem z Lužice. Na opuštěném hradě se usadili loupeživí rytíři a postupně chátral.
Nepomohlo mu ani dvacáté století, kdy byl mezi lety 1969 a 1990 součástí sovětského vojenského prostoru. O hrad, kterému v té době shořela vyhlídková věž, se nikdo nestaral. Naopak tu přibylo několik nevzhledných betonových bloků, nejspíš základů vojenských vysílačů.
Z pozůstatků hradu i okolních skalek je výhled do všech stran na České středohoří, Jizerské i Lužické hory. Na obzoru můžete rozeznat třeba Ještěd, Bezděz, Házmburk, Říp, Luž, Jedlovou, Klíč, rozhlednu na Vrátenské hoře u Kokořína nebo vrch se zříceninou hradu Děvín. Až se pokocháte výhledy, pokračujte po červené kolem Vranovských skal do stejnojmenné vsi, odkud už je to jen kousek do Mimoně.
