Archiv štítku: Mizející krása

Panenko skákavá: opuštěný kostel ve Skokách býval slavným poutním místem

Dnes se sice kostel ve Skokách stojí ve zdánlivé pustině, přesto tu visí ve vzduchu atmosféra dokazující, že toto místo je něčím zvláštní. Vždyť to také bývalo jedno z nejvýznamnějších českých poutních míst, za zdejší Panenkou skákavou jezdily desetitisíce poutníků. Navíc ještě před stoletím kostel obklopovala prosperující vesnice, která ale padla za oběť poválečným odsunům i stavbě nedaleké přehrady. A tak tu zůstal pouze barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie, který postupně opravuje a oživuje skupina dobrovolníků.

Parním vlakem Osoblahou? No, ty bláho…a uvidíte ji i z dvojité rozhledny

Odlehlá krajina ve výběžku severní Moravy zakousnutém do okolního Polska láká nejen svou tajemnou atmosférou místa, které lidé skoro opustili, ale taky krásnou přírodou ideální třeba pro cyklovýlet. Ani s kolem ale nesmíte vynechat osoblažskou úzkokolejku, po níž o letních víkendech jezdí parní vlaky, které dokonale doplňují atmosféru opuštěných nádražíček podél trati. Jakousi vstupní branou do Osoblažského výběžku vám může být Město Albrechtice, kde si zdejší krajinu prohlédnete pěkně svrchu z pozoruhodné rozhledny tvořené hned dvěma propojenými věžemi.

Hrabalovým krajem až k tajemné kapli na Břístevecké hůře

Tajemnou zříceninu v lesíku nad Starým Vestcem jste možná zahlédli při cestě po hradecké dálnici. Těch několik stěn vykukujících z borovic na vrcholku nevelkého kopce je pozůstatkem kaple Povýšení svatého Kříže, která tu stávala do roku 1818, kdy nešťastně vyhořela. Výlet ke kapli lze spojit třeba s návštěvou Hrabalova Kerska či historickými hradbami obehnaného Nymburku.

Kostel v Prachové se pomalu obrací v prach

Zdálky vypadá kostel na návrší nad silnicí mezi Hrušovany a Encovany snad jen trošku opuštěně a zanedbaně, když se ale vydáte po polní cestě až k jeho věži, zjistíte, jak moc na něm zapracoval zub času. Lodi kostela už dávno chybí střecha a proti nebi se tak už spolu s věží tyčí jen dvě osamělé klenby. Kdysi tu přitom stávala celá vesnice jménem Prachová, která ale zanikla už za husitských válek.

Milovicemi se místo tanků prohání kočárky i divocí koně, vojenskou minulost hledejte pod zemí

Milovice jsou známé především jako bývalý vojenský prostor. Ten vznikl už za Rakousko-Uherska v roce 1904 a od té doby zažil působení několika armád, měnila se jeho rozloha i pojmenování. Po roce 1968 žilo v Milovicích více než sto tisíc sovětských vojáků i s rodinami. V té době se Milovice změnily v malou ruskou enklávu včetně veškerých představitelných služeb. Zatím největší změna přišla 19. 6. 1991 s odchodem posledního sovětského vojáka, od té doby se Milovice postupně stávají místem příjemného bydlení v dosahu Prahy a dnes tu žijí hlavně mladé rodiny s dětmi. Pokud chcete vidět některý z pozůstatků vojenského prostoru, neváhejte proto příliš dlouho, jednotlivé stavby totiž mizí doslova před očima.

Opuštěná teplárna kdysi vyhřívala radiátory pražských domácností, dnes láká milovníky romantického chátrání

Teplárna na hnědé uhlí zásobovala mezi lety 1961 a 1994 teplem celkem velkou část Prahy. Osudnou se jí stalo to, že hodně znečišťovala ovzduší, proto byla nahrazena novou teplárnou na zemní plyn. Dnes je areál teplárny opuštěný a impozantní budova postupně chátrá. Přesto je v ní toho hodně k vidění, zachovala se i značná část technologie a potemnělé industriální prostory mají své nezaměnitelné kouzlo.

Nahlédněte do rozmláceného kostela ve vesnici, která zmizela

Barokní kostel svatého Jana Nepomuckého je magické místo, které je právě v tom správném stadiu chátrání, kdy už nemáte obavy o jeho budoucnost, přesto ale ještě zbývá dost prostoru pro fantazii a dobrodružné zkoumání. Kostel je jedinou památkou na zaniklou ves Vrchní Orlice, která se nacházela mezi Neratovem a Bartošovicemi v Orlických horách. Do té doby prosperující vesnice Vrchní Orlice byla po odsunu původního německého obyvatelstva po druhé světové válce srovnána se zemí.

Tajemství skryté pod Radobýlem: Ruiny zámečku Pfaffenhof i tajná nacistická továrna

Na okraji Litoměřic pod vrchem Radobýlem stávala kdysi krásná vila rodiny Pfaff. Dnes se ruinou prohání jen vítr a sem tam nějaký zvědavec, který si někdejší honosné interiéry může představit jen ve své fantazii, stejně jako příběhy mnohem děsivější, které vila pamatuje z dob druhé světové války. Tehdy v zámečku sídlilo velitelství SS spojené s tajnou továrnou Richard v nedalekých vápencových dolech.

Matera: skalní město duchů a turistů

Stará Matera byla městem vytesaným do skály. Dnes je to ale také město duchů, ve kterém, až na pár provozovatelů restaurací a penzionů pro turisty, nežijí žádní lidé. Obyvatelé skalních čtvrtí Sassi, které asi opravdu nebyly zrovna pohodlným místem k bydlení, totiž v poválečném období vysídlila italská vláda. Po pár desítkách let pak bylo rozhodnuto, že tato unikátní připomínka života jako před staletími zůstane zachována, a tak je dnes z celých ulic skalních obydlí jeden veliký skanzen.

V kapli Jana Nepomuckého u Lorety umí chátrání být krásné

V lese nedaleko obce Loreta u Klatov je ukryté místo tak tajemné a krásné, že byste to ani nečekali. Střechu sice barokní kaple svatého Jana Nepomuckého nemá, kruhový průhled do nebe je ale působivější než jakákoli kupole. Nezapomeňte se podívat ani pod nohy, cihly, po nichž chodíte, tu totiž nejsou náhodně. Dílo pojmenované Kapka aneb Hladina hloubky chátrající kapli dokonale doplňuje.

Ostravou od uhlí přes sorelu až na vrcholek vysoké pece

Prohlídka kdysi hornického města Ostravy může být pořádné dobrodružství. Podíváte se třeba na vrcholek vysoké pece a ještě o kousek výš, nebo klidně i dolu do dolu. Rychlý rozvoj těžby uhlí navíc v poválečných letech přinesl potřebu ubytovat obrovské množství lidí a tak v ostravské části Poruba vzniklo unikátní architektonické dílo – město ve městě ve stylu socialistického realismu. Komu by to nestačilo, může se vypravit na nejvyšší radniční věž v Česku, haldu, která dodnes uvnitř doutná, nebo třeba na most, který hlídá tank.

Po černém Kladně, dříve než spadne

V průmyslovém areálu bývalé Vojtěšské huti jen pár kroků od centra Kladna se lehce propadnete do nějakého postapokalyptického filmu. Torza starých pecí, koksoven a skladů rudy se tu volně prolínají s novými průmyslovými provozy a nad tím vším prochází vysuté těleso vlečky. Vysoké ploty skladů a továren tak střídají volně přístupné ruiny, a kdo překoná strach z rozpadajících se schodů a temných děr sklepů, může se těšit na opravdu silný zážitek. Ale pozor, ne všechny stropy jsou pevné a hlubiny zásobníků opravdu hluboké.

Kyselka včera a dnes: záchrana lázní za minutu dvanáct

Při pohledu na některá místa člověk snadno přestane věřit, že je bude ještě někdy možné zachránit. Přesně v takovém stavu byly při mé první návštěvě v roce 2011 i lázně Kyselka v malebném údolí Ohře jen pár kilometrů od Karlových varů. Už tehdy se sice mluvilo o nadšencích, kteří chtějí Kyselce vrátit život, lázeňské budovy ale zatím tiše chátraly. Snad jedinou výhodou bylo, že se zvídavý a trochu drzý turista v té době dostal do míst, která už ve stejně tajemné podobě neuvidí. O dva roky později nás sice zástupci obecně prospěšné společnosti provedli několika intenzivně opravovanými budovami, celkový pohled na lázeňské městečko byl ale stále bezútěšný. O to větším překvapením byla letošní návštěva, zvláště pak když prvním domem, který vítá příchozí od Radošova, je obytný dům Stallburg, který doslova září novotou.

Tajemné ruiny v krušnohorských lesích skrývají cín i příběhy válečných zajatců

Tajemné ruiny továrny Sauersack na zpracování cínu v lesích Krušných hor dnes lákají k dobrodružným objevitelským výpravám, mají za sebou ale dramatickou minulost. Průmyslové zpracování cínu tu totiž ve velkém rozjeli za druhé světové války Němci, kteří k těžké práci využívali válečné zajatce.

Barrandovské terasy, chátrající prvorepubliková krása nad Vltavou

Vznik Barrandovských teras byl projektem podnikatele Václava Havla, kterého při návštěve Ameriky v roce 1924 uchvátil vyhlídkový restaurant Cliff House na útesu nad Tichým oceánem v San Franciscu. Nápad přenesl hned na skalnatý ostroh nad údolím Vltavy na Barrandově. Projektem pověřil architekta Maxe Urbana, který navrhl celek kavárenských teras, podkovovitě a kaskádovitě rozložených nad skalnatou prohlubní, na jejímž dně bylo koupaliště s bazénem, trávníky ke slunění a pavilón šaten. Celému areálu dominovala kavárna a restaurace s proskleným sálem a 15 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Výstavba kavárenských teras byla hotová v rekordním čase pouhých šesti měsíců a při otevření v září 1929 se přišlo podívat neuvěřitelných 50 000 Pražanů. Místo bylo oblíbené po celou dobu první republiky, kdy sem o víkendu pravidelně chodily tisíce návštěvníků. Šťastné období Barrandovských teras se poprvé narušilo v roce 1939 obsazení českých zemí německou armádou. Po válce se sláva teras na chvíli a v menší míře vrátila. Definitivní konec dobrých časů pak přišel v roce 1952, kdy byl celý komplex znárodněn a mělo tu vzniknout „rekreační centrum pro pracující lid“. Místo toho ale místo, příležitostně navštěvované spíš politiky, postupně chátralo, nejprve byl v roce 1982 uzavřen kdysi slavný Trilobit bar, později i samotná kavárna. Situaci nezachránilo ani prohlášení celého areálu restaurace i bazénu se skokanskou věží za kulturní památku v roce 1988 a přestože existují ambiciózní projekty na proměnu areálu teras v luxusní hotel, zatím tu přebývají jen bezdomovci a budovy kousek po kousku ohlodává zub času.

Most: město, které pohltil hlad po uhlí

Po druhé světové válce zaniklo kvůli těžbě hnědého uhlí na severu Čech přes 80 obcí. Nejvýmluvnějším příkladem je starý Most. Přesně před půlstoletím rozhodla tehdejší komunistická vláda, že musí ustoupit milionům tun uhlí. Symbolem Mostu se stal kostel Nanebevzetí Panny Marie, který své zkáze doslova ujel. Po kolejích byl totiž přesunut o více než 800 metrů. Zbytek města už ale takové štěstí neměl, ve vznikající důlní jámě zmizela třeba secesní budova mosteckého divadla, radnice či neorenesanční soudní budova. Místo nich vyrostlo město, které se do značné míry vymyká městům tak, jak je v českém prostředí známe.