Když se Hradci Králové přezdívá salon republiky, jde o republiku první, která v sobě má trochu vznešenosti starých časů a k ní nezanedbatelný kus dravosti, s níž proměňuje městské centrum v místo příjemné k bydlení moderním lidem dvacátého století. A právě v této době dali Hradeci tvář dva prvotřídní architekti Jan Kotěra a Josef Gočár, který kromě jednotlivých budov vytvořil městu také urbanistický plán a tak má Hradec dnes centra hned dvě, to středověké ukryté uvnitř hradeb a na druhé straně řeky pak centrum moderní se vším, co k tomu patří.
Procházku po Hradci můžeme začít u Muzea východních Čech, od kterého lze krásně přehlédnout část nábřeží věnovanou volnému času, sportu i kultuře. Právě muzeum od Jana Kotěry bylo první velkou budovou moderní architektury v Hradci, navíc jeho průčelí se sochali Umění a Průmyslu od Stanislava Suchardy patří k nejpůsobivějším z hradeckých budov vůbec. Mimochodem, uvnitř je kromě muzejní expozice také výborná kavárna, která člověka kvalitou služeb z prvorepublikového snění rozhodně neprobudí. Na Smetanově nábřeží pak najdete vše, co mohl moderní Hradečan potřebovat: Sokolovnu, kde si krom pravidelného cvičení mohl dopřát i koncert sokolské filharmonie a jen o malý kousek dál městské lázně, jejichž bazén měl dokonce i umělé vlnobití. A jelikož moderní návštěvník samozřejmě přijel autem, stojí na druhém břehu řeky garáže Palace, které v době svého vzniku sloužily zároveň jako autoservis, myčka i čerpací stanice.A právě tady, na opačné straně řeky než původní historické centrum, dostali architekti volný prostor pro svou vizi města s rozlehlým veřejným prostorem tak, jak je k vidění na nedalekém Masarykově náměstí. Tomu dominuje budova bývalé Anglo-československé banky, na jejíž rondokubistické fasádě najde vnímavý pozorovatel bezpočet písmen M, což dává smysl, podíváme-li se o kousek blíže středu náměstí, kde stojí pomník prvního československého prezidenta T.G. Masaryka od sochaře Otto Gutfreunda.Opravdovým centrem nového Hadce Králové mělo ale být blízké Ulrichovo náměstí pojmenované po hradeckém starostovi Františku Ulrichovi, který byl hybatelem stavebního rozvoje města na počátku 20. století. Dnes ale symetrickou koncepci náměstí ruší rušná silnice, která prochází přímo mezi konstruktivistickým palácem regionálního ředitelství drah a palácem majitele textilky s alegorií výroby textilu.
Nová koncepce Hradce nezapomínala ani na duchovní život jeho obyvatel, proto vznikl na nábřeží Labe obrovský komplex škol, od mateřské školky až po gymnázium. Právě nárožní budova gymnázia se sochou vítěze od Jana Štursy před vchodem celému komplexu škol dominuje. Jen pár kroků od školních budov pak je českobratrský Sbor kněze Abmrože, který krom modlitebny a fary skrývá také rozlehlý dvůr s kolumbáriem.
Pokud se od školního areálu vydáme na druhou stranu, opustíme pomalu Hradec 20. století a vydáme se dál do historie. Zatímco vodní elektrárna Hučák nezapře svou architekturou secesní styl, v Jiráskových sadech, které na ní navazují, se potkáme s dobou mnohem starší, zachovaly se tu totiž zbytky opevnění a jen o pár kroků dál pak stojí kostel, který vypadá, jako by se sem propadl nejen časem, ale i prostorem. Pravoslavný kostel svatého Mikuláše totiž pochází ze Zakarpatské Ukrajiny a do Hradce byl přenesen v 19. století, kdy byl ve svém původním místě nahrazen kostelem zděným.
Historie Hradce je ale mnohem starší, což dokazuje historické centrum uzavřené mezi vysokými hradbami, které by rozhodně byla škoda minout. Poté, co se vyšplháte na hradby (které mimochodem zpívají!) a prohlédnete si povedenou proměnu hradeckého pivovaru v sídlo krajského úřadu, dorazíte na Velké náměstí. To je opravdu velké a nejdete tu pohromadě vše, co správné středověké město potřebuje: hned vedle gotické katedrály stojí přes sedmdesát metrů vysoká Bílá věž, radnice i barokní biskupská rezidence. Starý Hradec Králové pak můžete stylově opustit třeba po další z místních zvláštností, totiž po krytém empírovém schodišti Bono publico.