Při pohledu ze zlínského Baťova mrakodrapu, takzvané Jednadvacítky, to vypadá, jako by Baťa ve Zlíně sekal domky jako cvičky. To ale není tak úplně pravda, stačí sjet slavným Baťovým výtahem s pracovnou a vyrazit do některé z obytných čtvrtí a hned je jasné, že domky sice mají jednotný styl, ve skutečnosti jsou ale různorodé jak svou architekturou, tak i tím, jak s nimi nakládají dnešní majitelé. Ale vezměme to od začátku, srdcem Zlína je totiž náměstí práce, jehož název je při pohledu na život baťovských dělníků docela příhodný.Baťa a Jednadvacítka, to jsou asi dva největší symboly Zlína. Jen pár let poté, co si na konci 19. století založil Tomáš Baťa ve Zlíně svoji továrnu, se totiž podoba v té době malého městečka zásadně proměnila. Baťova továrna se stala největším československým obuvnickým podnikem a vyráběla nejen boty, ale měla i vlastní strojírny, gumárny, nebo chemičky.

Podniky Baťa impéria potřebovaly další a vhodnější budovy, které měly být hlavně funkční a ekonomické, čehož bylo dosaženo použitím jednotného železobetonového skeletu. Ten tvořil základ každé budovy od továrny přes školu, hotel až po bytový dům. Pro Zlín se tak stala typickou architektura z cihel, betonu, kovu a skla.

Centrem areálu, přehledně označeného – podobně jako třeba newyorské ulice – od východu k západu a od jihu k severu, je sedmnáctipodlažní, 77,5 metru vysoká správní budova továrního areálu číslo 21 z roku 1938 od architekta Vladimíra Karfíka, takzvaný mrakodrap. Tehdy nejvyšší budova v Evropě předběhla svou dobu v lecčems, otevřená podlaží byla předchůdcem dnešních openspace kanceláří, nechyběla ani klimatizace, fontánky s pitnou vodou v každém patře, potrubní pošta, několik páternosterů i rychlovýtahů a také výtah pana ředitele, který na svých 5×5 metrech nabízel vše potřebné včetně místa pro sekretářku, velké nástěnné mapy světa, telefonu nebo umyvadla. K odpočinku sloužily terasy na střeše mrakodrapu, kde je dnes kavárna s krásným výhledem na celý Zlín.

Stejně jako Jednadvacítka, také většina významných staveb občanské vybavenosti se nachází na Náměstí práce a v jeho nejbližším okolí, ať už je to tržnice, obchodní dům, Společenský dům – dnes hotel Moskva, nebo kino.

Podle toho, co všechno měli zaměstnanci firmy Baťa k dispozici, by se mohlo zdát, že práce ve Zlíně byla naprosto idylická. Není to ale tak úplně pravda, ve Zlíně totiž panovala tvrdá disciplína a firma viděla nejen do pracovního, ale i do osobního života. Ostatně už při příchodu do zaměstnání vytvořila každému zaměstnanci osobní kartu, kde sbírala informace nejen o něm a jeho rodině, ale také o tom, s kým se stýká a zaznamenáno bylo samozřejmě každé drobné porušení kázně. Ta byla velmi přísná, pracovat se začínalo v sedm ráno a plánování výroby i účetnictví – obojí vytvořené pouze za pomoci tužky a papíru – se kontrolovalo v týdenních intervalech.

Ještě těžší život měli mladí lidé, kteří přijeli do Zlína studovat. Pracovali totiž stejně jako všichni ostatní, od sedmi do pěti s dvouhodinovou pauzou na oběd, a vyučování je čekalo až po práci. Na druhou stranu byl pro studenty ve Zlíně vybudován celý školní areál s internáty a Památníkem Tomáše Bati, dnešním Domem umění, umístěným na vrcholu široké ulice plné zeleně.

Na ty, kteří baťovskému ideálu práce podlehli, čekal u Bati dokonale propracovaný kariérní růst. A když dost dlouho šetřili, mohli si jednu z ikonických zlínských cihlových kostek, respektive její polovinu či čtvrtinu, většinu zlínské výstavby totiž tvoří dvoj- a čtyř domky.

Ve Zlíně totiž nevznikala žádná sídliště, ale téměř ideální město urbanistů té doby inspirované vizí zahradních měst Ebenezera Howarda, která byla podle Bati pro Zlín vhodná i proto, že zaměstnanci byli převážně lidé z okolních valašských vesnic, kde se živili hlavně zemědělstvím, takže přechod do městského prostředí pro ně nebyl tak tvrdý.

Na projektu obytných čtvrtí se podíleli významní architekti jako J. Kotěra, F. L. Gahura, nebo V. Karfík. Regulační plán na kolonii Letnou jižně od továrního areálu, vznikl už v roce 1918, od roku 1926 pak vyrostly obytné dělnické čtvrti Letná, Zálešná, Podvesná, Díly, a část Lesní čtvrti. Domky slouží dodnes, často i v nezměněné podobě, jinde jsou vidět různé podoby kutilství, kdy lidé k domkům, postaveným na malinkých zahrádkách, přistavují terasy, zateplují je polystyrenem a celkově je přizpůsobují svému vkusu. Jednotný styl se ale daří držet, jinak než cihlami obložený domek je vidět spíše výjimečně a lidé se realizují spíše zkrášlováním svých, mimochodem téměř vždy neoplocených, minizahrádek.

Ve Zlíně jsou ale i honosnější stavby, ať už jde o vilu samotného Tomáše Bati navrženou Janem Kotěrou v těsném sousedství továrního komplexu (workoholik Baťa totiž musel mít přehled o dění i ze svého obýváku), nebo domy jednotlivých ředitelů Vavrečky, Hlavničky, Čipery, Maloty i Jana Antonína Bati od architekta Karfíka. Vily postavené v okrajových částech města jsou obklopené velkými zahradami a v kontrastu s typicky strohými, typizovanými baťovskými domky jsou mnohem rozmanitější a honosnější.

Zlín je celkově městem vil a vilek, třeba ve čtvrti Nivy, která nápadně připomíná pražskou Hanspulku s velkými funkcionalistickými vilami a Babu s jejími malými řadovými vilkami. Právě tady žili i slavní cestovatelé Zikmund a Hanzelka, pěkně vedle sebe, snad aby na sebe ani v období mezi jednotlivými cestami neodvykli.

Stejně jako na protějším svahu ve čtvrtích Lazy a Lesní čtvrť tu prvorepublikovým vilám zdatně konkurují vily moderní, na kterých občas ještě ani nezaschla omítka. Vkus se jim ale upřít nedá, snad celková úroveň architektury ve Zlíně inspiruje i současné stavitele.

Důkazem, že architekti ve Zlíně nezahálí ani dnes, je nové kongresové centrum, které pro centrum města navrhla zlínská rodačka Eva Jiřičná. Představovat prý má jakousi mořskou řasu a nejlépe vynikne večer a v noci, kdy jeho prosklený povrch krásně svítí. Potěší ale i drobné architektonické a urbanistické detaily, jako je úprava náměstí Práce, které tvoří volné travnaté plochy protnuté cestičkami zahloubenými do země sloužícími zároveň jako místa k sezení, nebo průchod, který náměstí spojuje s Jednadvacítkou.

Zlín ale byl i před Baťou, z historických staveb stojí za prohlídku náměstí s radnicí a blízký zámek v moc hezky upraveném parku, ale také hrad Malenovice na předměstí Zlína směrem na Otrokovice.