Cykloputování severní a střední Itálií od Milána po Řím nás provedlo opravdu rozmanitými krajinami, mnohdy až podivuhodně odlehlými a často zatraceně kopcovitými. Zpočátku nás ale nalákala Pádská nížina kolem Pavie či Piacenzy, kde se mezi poli pravidelně střídají statky, kláštery a větší či menší městečka. K moři je odtud ale třeba překonat Apeniny, což se nám po urputném stoupání podařilo v asi tisícimetrové nadmořské výšce. Odměnu za to nám byl dlouhý sjezd i koupání v moři na rozlehlých písčitých plážích Viareggia. Odtud jme přes historickou Pisu a Luccu zamířili do Toskánska, které nás nejprve přivítalo svými typickými kopečky pokrytými vinicemi či olivovými háji. Směrem na jih přes San Gimignano a Sienu ale kopce postupně rostly, ubývalo zemědělsky obdělané krajiny a přibývalo lesů. Po prudkých stoupáních nás zachránily už jen horké sirné prameny a ústup k moři na takzvané Stříbrné pobřeží. Odpočatí na zdejších plážích lemovaných borovými háji jsme překonali poslední úsek směrem na jih až k městečku Tarquinia s etruskou nekropolí. Tady už bylo třeba se ponořit opět do vnitrozemí, kopcovitého tentokrát jen mírně, zato neskutečně opuštěného, obzvlášť vzhledem k blízkosti Říma.
Cesta z Milána do Pavie začíná pohodlnou stezkou kolem kanálu Naviglio Pavese, který je součástí systému vodních cest navrženého samotným Leonardem da Vinci. Za zastávku určitě stojí klášter Certosa di Pavia, který dodnes obývají mniši. Ti vás nejen provedou, ale taky nabídnou různé dobroty, které vypěstovali a vyrobili. O výstavbu honosných gotických a renesančních klášterních budov se zasloužil rod Visconti, jehož členové jsou zde také pohřbeni. Samotná Pavia je univerzitní město s řadou významných kostelů, kromě katedrály třeba románský San Pietro in Ciel d’Oro s hrobem svatého Augustina. Pavia leží nedaleko soutoku Pádu s řekou Ticino, přes kterou vede krytý most.
Právě podél řeky Ticino, která se zanedlouho vlije do Pádu, jsme vyrazili dál do zemědělské krajiny Pádské nížiny. Chvilku jsme projížděli zaplavenými rýžovými poli, abychom se o kousek dál od řeky vnořili mezi pole obsypaná dozrávajícími rajčaty, kterých odtud odváželi celé kamiony. Přes historické hradbami obklopené město Piacenza, jehož centrem je Piazza dei Cavalli s jezdeckými sochami místních vládců, a rodné město Giuseppe Verdiho Busseto jsme pokračovali do Fidenzi a dále na úpatí Apenin.
Pohoří táhnoucí se napříč italskou botou nám dalo svými příkrými stoupáními celkem zabrat. Hory jsou to krásné, vysoko obydlené a ještě výš zemědělsky obdělávané. Příkladem je třeba velice živé městečko Berceto v kopcích ve více než osmi stech metrech nad mořem, kde se v neděli koná trh, místní posedávají před kavárnou a celkově si podle toho ruchu člověk připadá spíš jako někde u moře. Taky tu mají románskou katedrálu a svůj první závod tu absolvoval Enzo Ferrari. Apeniny jsme nakonec překročili v 1041 m. n. m. na Passo della Cisa, a to po asi dvou tisících výškových metrů stoupání.
Odměnou nám byly dvě desítky kilometrů bez jediného šlápnutí, ale i další pozvolný postup až k moři. To tady v okolí Carrary, proslavené těžbou velice kvalitního mramoru, obklopuje asi třicetikilometrový pás širokých písčitých pláží. Ten je na jihu zakončený městečkem Viareggio, které je už po staletí oblíbeným rekreačním sídlem. Na jih od něj začíná přírodní rezervace s písečnými dunami, kterou jsme projeli do Pisy. Město je proslavené (a také zaplavené turisty) díky šikmé věži, skrývá ale více významných historických staveb. Samotná věž je vlastně zvonicí románské katedrály Nanebevzetí Panny Marie, která spolu s nedaleko stojícím baptisteriem tvoří jednotný komplex se zdobnými fasádami z kararského mramoru.
Z Pisy jsme pozvolna zamířili mezi toskánské kopečky, přičemž prvním cílem byla Lucca. Historické město s křivolakými uličkami je obklopené hradbami, které měří po obvodu asi čtyři kilometry. Jeho antickou minulost prozradí náměstí Piazza dell’Anfiteatro, které svým oválným tvarem někdejší amfiteátr opravdu nezapře. Zatímco zdejší kostely, katedrála svatého Martina a bazilika svatého Michala jsou vystavěné ve zdobném románském slohu, honosné městské paláce jsou pozdější, renesanční či barokní.
Jižně od Luccy pak začíná pro Toskánsko tolik typická kopcovitá krajina plná vinic a olivových hájů. Tou jsme si udělali ještě malou zajížďku do města San Gimignano, proslaveného svými věžovými stavbami. Ty vznikly ve středověku jako výsledek soupeření zdejších bohatých rodin, které svůj vliv ukazovaly právě vyššími a vyššími stavbami.
Toskánskými stále strmějšími kopečky s působivými alejemi cypřišů jsme odtud dojeli až do Sieny. Jejím centrem je cihlami vydlážděné náměstí Piazza del Campo, kde se dvakrát ročně koná slavný koňský závod Palio, v němž mezi sebou zápolí zástupci zdejších čtvrtí. Spodní stranu náměstí pak tvoří historická budova radnice Palazzo Pubblico s více než sto metrů vysokou věží. Odtud je to jen kousek vzhůru k další dominantě Sieny, katedrále Nanebevzetí Panny Marie z bílého mramoru v kombinaci s černými pruhy z téhož materiálu a bohatě sochařsky zdobeným průčelím. Už teď působí chrám velkolepě, podle původních plánů ale měl být ještě mnohem rozlehlejší. Stavbu nové příčné lodi ale ve 14. století nejprve pozastavily statické problémy a poté zcela zhatila morová rána.
Cesty v jižní části Toskánska nás postupně zavedly až do opuštěné krajiny strmých lesnatých hor s tak příkrými stoupáními, že jsme se raději rozhodli nejprve pro odpočinek u horkých sirných pramenů v přírodních lázních Bagni di Petriolo a poté přesun k moři nedaleko Grosetta. Po toskánských kopcích jsme si v postupu na jih pomohli cestou podél Stříbrného pobřeží, lemovaného písečnými plážemi a borovými háji. Písek a borovice, které jsou neodmyslitelnou součástí zdejší krajiny, společně tvoří i kosu spojující s pevninou poloostrov Orbetello, na nějž jsme se také zajeli podívat.
Podél pobřeží jsme dojeli až do města Tarquinia, osídleného už Etrusky, kteří tu zanechali významnou nekropoli. Pak už jsme se přes lehce kopcovitou, ale hlavně neskutečně odlehlou a málo obydlenou krajinu přesunuli k jezeru Bracciano, odkud už je to jen kousek k prvním předměstím Říma. Tady je prostě krajina členěná jinak, žádné vesnice na každém kroku, jen sem tam statek a městečko klidně o deset kilometrů dál, zato se zaručeně obsypanou kavárnou, kde místní klábosí, hrají karty a pijí si své espresso. Do italského hlavního města jsme dorazili přesně po dvou týdnech a uražení více než devíti stovek kilometrů.
