Kdybych měla popsat Madagaskar jediným slovem, nebyl by to lemur, chameleon, a dokonce ani baobab, ale rozmanitost. Rozmanitost ostrova, kde člověk ujede pár stovek kilometrů a dostane se z deštného pralesa do stepní nebo až skoro pouštní krajiny a po dalších pár stovkách kilometrů zase do suchého lesa plného sukulentních stromů, ze kterého vyjde přímo do měsíční krajiny tsing – ostrých vápencových útvarů.Když přiletíte do hlavního města tohoto tropického ostrova, ocitnete se v horách, a to v horách poměrně vysokých. Antananarivo, kterému místní obyvatelé říkají zkráceně Tana – se totiž nachází v samém středu ostrova v nadmořské výšce přes tisíc metrů. A tak tu i v době, kdy na pobřeží teploty lákají spíše ke koupání, nepohrdnete nějakým tím teplým oblečením, přestože kulich a zimní bundu jako místní asi potřebovat nebudete.Ať se z Tany vydáte kterýmkoli směrem, čeká vás cesta přes hory. My jsme zvolili cestu východním směrem do té části ostrova, která je méně dotčená civilizací, o turistech ani nemluvě, a co do klimatu teplá a výrazně vlhká. Takzvané vanilkové pobřeží tak láká nejen políčky této orchideje s aromatickými plody i spousty dalšího exotického ovoce v čele s banány a všudypřítomnými idylicky zelenými rýžovými políčky, ale také krásnými bílými písečnými plážemi a hlavně nefalšovaným deštným pralesem s jeho rozmanitými rostlinami a živočichy.Samotná cesta přitom divokou přírodu moc nepřipomíná, kopce jsou až na občasné banánové keře víceméně pusté. Pralesy přitom najdete i v madagaskarském vnitrozemí, musíte za nimi ale zamířit do některého z národních parků. Těch přitom cestou z hlavního města do námořního střediska Tamatave potkáte hned několik. Často jde o relativně malé kousky zachovalého pralesa, který spravuje místní komunita. Obyvatelé vesnice jsou pak také těmi, kdo dostanou zisky z návštěvy případných turistů. Těch zatím není mnoho, přesto se ale díky tomuto systému učí, že nezničený les má svou hodnotu.Rezervace nedaleko vesnice Andasibe patří právě k těm menším, vynahrazuje to ale dostatkem zvířat i tím, že místní průvodci jsou opravdu místní, a zvířata tak dokážou bez problémů najít. Žije tu přitom snad úplně nejznámější druh Lemurů – černobílý lemur indri – i jeho neméně zajímaví bambusoví příbuzní, nechybí ani různé druhy ještěrek a chameleonů.S madagaskarskými bílými písečnými plážemi obklopenými palmami se při cestě z hlavního města na východ seznámíte ve městě Tamatave, které je významným centrem námořního obchodu. Pokud se chystáte dál pokračovat na sever, právě tady pro vás končí silnice v evropském smyslu tohoto slova a začíná pověstná národní silnice číslo 5, která slibuje nejméně dva dny náročného kodrcání krásnou pobřežní krajinou po cestě více či méně nesjízdné, ale zato s cílem v nedotčeném deštném pralese.V městečku Maroansetra pak cesta končí úplně, a tak nezbývá, než si najmout místního průvodce a vydat se na cestu po vlastních nohách. Což rozhodně stojí za to, i když tu jako ve správném deštném pralese prší téměř každý den po celý rok. Kde jinde ale můžete pár dnů zůstat sami uprostřed obrovských pralesních stromů a zázvorových křovin, jen s několika chameleony a prý i lemury. Ti ale nemají rádi déšť, a tak je uvidíte, jen pokud se vám poštěstí tu prožít nějaký ten suchý den.Ještě než se ponoříte do pralesa, setkáte se se světem snad ještě více fascinujícím, když procházíte vesnicemi lidí, kteří často nebyli dál než v nejbližším městečku, a dětí, které vidí bělocha poprvé v životě, a tak vás nadšeně vítají pokřikem „Salut vaza!“ a fascinovaně si prohlíží svůj obrázek na displeji foťáku.Okraj pralesa totiž lemují jednotlivé, několik hodin až dnů pěší chůze o sebe vzdálené vesnice, mezi nimiž se nepravidelně rozkládají rýžová pole a políčka. Rýže je hlavním zdrojem obživy místních lidí a jako takové je jí věnována náležitá péče. Rýžová semena se nejdřív vysejí na malé zatopené políčko, kde trošku povyrostou a vytvoří hustý jasně zelený trávník. Rýžová sazenice ale potřebuje dostatek prostoru, proto je třeba připravit pole větší, opět zalité vodou, a do něj rýžové sazeničky přesadit. Na Madagaskaru se rýže sklízí dvakrát ročně a jejím sklizením teprve začíná složitý proces, při kterém Malgaši rýži šlapou, hází s ní, a když ji zbaví stonků i slupek, ještě ji ve speciálním hmoždíři částečně nadrtí.Přestože jsou okraje pralesa obydlené, přežil tu zvířecí druh pro Madagaskar dříve typický, dnes už ale většinou téměř vyhubený – krokodýli. Ti si tu poklidně žijí v řece, kterou místní používají jako koupelnu, prádelnu i zdroj pitné vody zároveň. Na většině ostrova se jim ale stala osudnou vysoká cena krokodýlí kůže, přestože byly zvířetem pro Malgaše posvátným.Když nedaleko městečka Antalaha deštný prales opustíte, vrátíte se zpátky na Vanilkové pobřeží s jeho plážemi a, jak už název napovídá, také políčky a sušírnami vanilky. Stejně jako u rýže také u vanilky existuje specifický postup zpracování. Vanilkový lusk, který při sběru vypadá spíš jako zelená fazolka, se nejprve na pár minut vhodí do horké, ale ne vařicí vody a pak se pozvolna suší, přičemž je třeba ho pravidelně otáčet a dopřát mu přiměřenou dávku slunce. Centrem obchodu s vanilkou je právě Antalaha a také Sambawa, poměrně veliké přístavní město tvořené jedním obrovským trhem.Další zásadní změna krajiny přichází v severní části vnitrozemí ostrova. Místní, téměř westernová krajina se vyznačuje pustými pláněmi červené hlíny, která je jen řídce posetá ostrými travinami, sem tam nějakou opuncií nebo sukulentem a výjimečně doplněná osamělým stromem.A poměrně suchou krajinu čekejte i v severovýchodní části ostrova, která je specifická krasovými útvary a suchými lesy. Typickým příkladem takového suchého lesa je národní park Ankarana, ve kterém kromě lesnaté části, obývané lemury korunkovými, hnědými a sportovními, najdete i pustou krasovou část s některými sukulentními rostlinami jako „sloní nohy“ i nějakým tím baobabem.Útvary tvořené místními vápenci můžete v Ankaraně obdivovat jak pod zemí v jeskyních, tak i v podobě bizarních skalních útvarů zvaných Tsingy. Ostré hroty tsing tvoří v Ankaraně obrovská šedá pole, ve kterých se jen sem tam podaří přežít nějaké suchomilné rostlině. A neméně zajímavé je i podzemí, které sice sintrovou výzdobou i obydlením koloniemi netopýrů připomíná české krápníkové jeskyně, úplně jiná je ale jeho prohlídka, kdy za svitu baterky volně procházíte mezi krápníky téměř nedotčené jeskyně.Kdo si dost neužil lemurů a suchého lesa, může ještě navštívit národní park Anakrafantsika, který navíc láká i na jezero s krokodýly. Krom toho tu mají poslední dva baobaby svého – jako mnohé rostliny i živočichové Madagaskaru endemického – druhu na světě i veliký kaňon ukazující sílu eroze v místní jílovité půdě.Tady naše cesta po Madagaskaru skončila, kdo by ale vyrazil dál na jih, může očekávat mnoho dalšího, ať už je to kraj obrovských baobabů v západní části ostrova, odlehlé vesničky v horách s vyřezávanými sloupovými náhrobky, na kterých si jako v komiksu můžete přečíst život pohřbeného, nebo vyprahlé pouště na jihu ostrova.

Přesunout se o těch pár stovek kilometrů nemusí ale na Madagaskaru být – a většinou ani není – ani rychlé, ani pohodlné. Místní doprava na oplátku občas nabízí pořádné dobrodružství i opravdu blízký kontakt s místními lidmi.Na návštěvě u Malgašů

Obyvatelé Madagaskaru, tedy Malgaši, jsou lidé velice přátelští, kteří se řídí heslem Moro moro, což znamená něco jako v klídku a pohodě. V některých zapadlých vesnicích jim ostatně často ani nic moc jiného nezbývá, civilizace sem proniká jen pomalu, všechno má svůj čas a rýže stejně dřív nevyroste. Na druhou stranu ve městě se setkáte s hektickým vířením všudypřítomných stánkařů a pouličních prodavačů.Moro moro je základní malgašská fráze, která znamená něco jako v klidu. Malgaši se touto zásadou řídí vždy a všude a tento výraz používají tak často, že se jí dříve či později začne řídit i každý cestovatel. Že jede autobus za pár hodin? Žádný problém, skočíme si na oběd, na pláž, na trh… Otevírací doba, domluvený sraz s průvodcem? Prostě moro moro, ono se to vyřeší.AntaNANArivo – Oficiální název hlavního města Madagaskaru je sice Antananarivo, místní mu ale neřeknou jinak než Tana, maximálně Tanarive. Oficiální název ale hezky ukazuje, jaké názvy Malgaši svým městům rádi dávají: jejich názvy jsou většinou dlouhé, s velikou oblibou ve zdvojených slabikách. Navíc názvy měst začínají pro našince neuvěřitelně často na A, a tak se rychle stane, že se v nich člověk cestou přestane orientovat.Antananarivo sice není město, které by zrovna lákalo milovníky architektury a navíc působí padesát let po odchodu Francouzů značně ošuntěle, zato je to město neuvěřitelně živé, plné tržišť, stánků i pouličních prodavačů čehokoli. Antananarivo je také městem kopců, kopečků a pahorků. Jednotlivé části města tak spojuje spousta schodišť, která místním slouží zároveň jako fitness centrum, místo pro hraní společenských her (ta nejoblíbenější připomíná žravou dámu a Malgaši jsou ji schopní hrát s čímkoli od mušliček po zátky od piva), ale samozřejmě taky jako ideální místo pro umístění prodejních stánků.Jedno schodiště se dokonce stalo turistickým centrem města, kde se dají pořídit i jinde nedostupné suvenýry jako třeba pohlednice. Kromě toho tu také v milion a jedné variantě pořídíte suvenýr, který chytře využívá oblibu Malgašů v byrokracii: razítka, pro turisty s motivem lemurů, chameleonů nebo baobabů, která vám tu prodavači vyřežou přímo před očima.V podstatě každá ulice v Taně nebo jiném větším městě je zaplněna stánky s všemožným zbožím. Nejčastější je ovoce – banány v trsech, smažené i grilované, papáje, ananasy, u moře i kokosy; podobně velký je i výběr zeleniny a různého zeleného listí. Oblíbené jsou ale i obchůdky s domácími potřebami, zemědělským náčiním včetně obrovských mačet, ale taky stánky s obrovským výběrem náhradních dílů ke kolům i autům.Kromě toho trhy nabízí zpestření jinak docela nudné malgašské kuchyně. Nabízí tu nepřeberné množství drobností ze slaného i sladkého těsta, lívance, koblížky, taštičky plněné zelím i masem. Vše je ale zaručeně důkladně mastné.

Jídlo po malgašsku totiž obsahuje hlavně obrovskou hromadu rýže, která se jí zásadně suchá, protože ani jedna ze dvou variant, které si v běžném podniku podél madagaskarských cest nebo na vesnici či malém městečku můžete objednat – zebu sauce a poulet sause – navzdory svému názvu omáčku neobsahuje. Jsou to totiž pečené kousky kuřete nebo místní krávy zebu rozsekané takovým způsobem, že nezbývá než si před objednávkou důkladně popřát štěstí.Trochu rozmanitější je nabídka při pobřeží, kdy tuto donekonečna se opakující dvojici občas ozvláštní nějaká ryba nebo jiný mořský tvor, ale taky vynikající kokosová omáčka ke kuřeti. Aby bylo jídlo kompletní, svou hromadu rýže pak Malgaš zapije sklenkou rýžové vody.Na Madagaskaru přitom kupodivu vaří vlastní a chutné pivo značky Three horse beer. Tři koně jsou také spolu s čínskou polévkou, sušenkami a Coca-Colou snad jediným baleným zbožím, které je na Madagaskaru možné koupit téměř kdekoli.

Nákup na hlavu, dítě na záda

Nosit náklad na hlavě je vcelku běžný africký zvyk, přesto člověka vždycky malá holčička s obrovským lavorem mokrého prádla nebo košem rýže překvapí. Malgašky přitom nosí na hlavě opravdu všechno, a to včetně batohů, jejichž popruhy jim navíc hloupě visí přes obličej. Naopak dítě podle Malgašů patří jednoznačně na záda, kam si je maminky vážou šátky. Není tak vůbec výjimečné potkat Malgašku s batohem na hlavě a dítětem na zádech.To, že Madagaskar není zrovna obvyklým turistickým cílem má také jednu velikou výhodu – lidé vás tu opravdu rádi vidí, turista je pro ně spíše než chodící peněženkou zajímavým zpestřením života a to se projeví i tím, že většinou tápajícímu návštěvníkovi rádi pomohou.RN5, cestou necestou za krásami Madagaskuru

RN5, tedy národní silnice číslo 5, silnicí v našem evropském slova smyslu vlastně ani není, na valné většině trasy jí k tomu chybí nejen asfaltový povrch, ale třeba také mosty přes řeky a mořské zálivy. Pro řadu obyvatel Madagaskaru je tak RN5 noční můrou, zatímco průvodce Lonely planet ji řadí mezi 10 nejlepších zážitků na Madagaskaru. Což podle mě svědčí o tom, že autoři průvodce mají značný smysl pro ironii; cesta po RN5 je totiž zážitkem sice neuvěřitelně silným, místy ale také dost náročným a nepohodlným. Krása okolní krajiny vám to ovšem vynahradí a navíc, kde jinde se vám stane, že mořskou zátoku přejíždíte na bambusovém voru nejen vy sami, ale i vaše auto. Na RN5 totiž víc než kde jinde platí, že i cesta může být cíl…RN5 přitom není žádnou lokální silničkou, naopak alespoň prozatím je to hlavní dopravní tepna madagaskarského severovýchodu. Proto se tu také Francouzi, jejichž kolonií Madagaskar dříve byl, snažili vybudovat hlavní silnici. Nedošlo ale nejen na pevný povrch a většinu mostů, drobným zádrhelem je také to, že silnice končí doslova uprostřed ničeho a ve městě Maroansetra plynule přechází v cestičku schůdnou pouze pro pěší, vedoucí přímo do pralesa. Plány na dostavbu, která by propojila obloukem celý sever ostrova, sice existují, ale vzhledem k tomu, že Malgaši momentálně příliš nezvládají údržbu silnic už existujících, je to spíše pohádka pro vzdálenou budoucnost.A tak tu stále zůstává RN5, nejhorší silnice na Madagaskaru nebo nejlepší autokros na světě.Výmoly jsou často tak hluboké, že by se do nich hravě schoval člověk. Jediným dopravním prostředkem, který je cestu schopný zdolat, je tak džíp s pohonem na všechna čtyři kola. A tak je místní hromadná doprava dopravou opravdu hromadnou, cestuje se totiž na korbičce auta, kde sedačky nahrazují pytle přepravovaného materiálu a do prostoru ne většího než běžné osobní auto patří podle místních „norem“ alespoň 12 lidí, bez ohledu na to, že Evropané jsou o pořádný kus větší než Malgaši. S místními tak máte možnost se seznámit opravdu zblízka. Ti jsou přitom na tento způsob cestování zvyklí, omezený prostor jim očividně nevadí, stejně jako jsou ochotní se auta přidržovat zvenku za jakýkoli vhodný výstupek.Cesta probíhá spíše pozvolna, minimální doba pro zdolání zhruba tří set kilometrů z přístavu Tamatave k pralesnímu poloostrovu Cap Est jsou dva dny, nám tato trasa trvala dny tři a za horšího počasí může zabrat klidně týden. Důvod k zastavení se přitom vždycky najde. Před nejnáročnějšími úseky je třeba vysadit cestující, lehčí auto pak díru nebo blátivý kopec snáz zdolá a rozlámaní a výfukovými plny přiotrávení cestující procházku také ocení, obzvlášť pokud vede po krásném pobřeží. Staví se ale i na jídlo, na přenocování, když přijde tma, nebo pokud je potřeba poopravit auto. A to je vzhledem ke stáří vozů a náročnosti silnice téměř kdykoliv. Malgaši jsou ale naštěstí nesmírně schopní mechanici a za pomoci velkého a malého kladiva, klíče a šroubováku jsou schopní vyměnit snad i celý motor.

Nejčastější a také nejzajímavější zdržení ale tvořily chybějící mosty, nahrazené přívozy všeho druhu. Jelikož je RN5 silnicí pobřežní, kromě řek musí často překonávat i mořské zálivy. Část cesty tak probíhala krátkými přesuny od přívozu k přívozu, následovalo delší či kratší čekání na písečné pláži, více či méně dramatický převoz auta i pasažérů a za chvilku znovu to samé. Na většině míst přitom přívoz tvoří velké motorové plošiny, a zádrhelem tak bylo spíš čekání, než se přívoz naplní, případně nedostatek paliva, jenž ale vyřešili řidiči přepravovaných aut, kteří se buďto podělili o své zásoby, nebo spolu s cestujícími za pomoci provazu celý přívoz ručně přetáhli.To pravé dobrodružství ale začalo tam, kde auta přes zátoku dopravoval vor vyrobený z bambusových tyčí, který vypadal, že sotva uveze polovinu cestujících, rozhodně ale ne plně naložený džíp. Naštěstí bambus plave opravdu dobře a navíc zátoky nejsou příliš hluboké, takže kam nedopluje vor, tam si auto cestu probrodí samo. A tak se nám všechny nástrahy RN5 podařilo šťastně překonat a cesta kolem Madagaskaru mohla pokračovat…Doprava na Madagaskaru se řídí dvěma základními hesly: nikam nespěchat a dostat do dopravního prostředku co nejvíc cestujících. V praxi to vypadá tak, že se už během dopoledne na autobusové zastávce/ nádraží / před stánkem dopravní společnosti nebo prostě tam, odkud autobusy běžně odjíždí, začnou srocovat lidé. Ať je doba odjezdu udaná jakákoli, větší aktivitu můžete očekávat až během odpoledne, kdy skupinka lidí většinou značně převyšuje počet míst v autě.V tuto chvíli začíná několikahodinové divadlo, během kterého řidič a jeho pomocníci jednak shání další cestující a jednak pečlivě upevňuje, přidává a několikrát přivazuje náklad, který podle madagaskarského způsobu zásadně cestuje na střeše dopravního prostředku. Tím přitom na lepších cestách bývá něco mezi dodávkou upravenou pro cestující a minibusem, na cestách horších pak džíp, na němž však pro cestující slouží nejen kabina, ale také nákladový prostor. S přicházejícím večerem, když už skupinka cestujících připadá očím Evropana úměrná zhruba pro dva vozy a na střeše je dokonale přivázán stejně nadrozměrný balík nákladu, se může vyrazit.Pro náklad přitom platí třetí důležité pravidlo: převážet lze cokoli. A tak není nijak výjimečné, když je na střeše auta přivázaná kompletní výbava kuchyně včetně stolu a židlí a zároveň také motocykl. Převážení ovoce je zcela běžné, včetně volně přivázaných trsů banánů. Stejně tak je normální, že si některý z cestujících u cesty koupí pytel dřevěného uhlí – přiváže se přece na střechu. Samostatnou kapitolou pak je převoz slepic – ty jsou pro Malgaše komoditou naprosto zásadní, a tak je vozí s sebou téměř všude – jedné slepici stačí svázat nohy a uchopit ji jako kabelku, pro převoz většího množství drůbeže mají ale Malgaši speciální přenosné kurníky –  pletené tašky s velkými oky, které stačí přivázat na střechu auta nebo na nosič kola a slepice mohou cestovat kamkoli.