Krušnými horami jsme vyrazili na dvoudenní výšlap, jehož trasa velmi volně kopírovala trať Moldavské horské železniční dráhy. Ta spojuje podhorská průmyslová města s vesničkami na hraničním hřebeni, musí proto překonat velký výškový rozdíl. K tomu využívá vysoké viadukty i tunely, a tak tu není nouze o zajímavé technické stavby. Kromě toho jsme prozkoumali i podzemí Krušnohoří, které je ostatně díky pozůstatkům těžby rud zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. A taky hned dvě rašeliniště (jedno z nich těsně za hranicí v Německu) i pozůstatky zaniklé vesnice. Za výstup na vrchol Bouřňáku nás pak odměnily luxusní výhledy na podkrušnohorské povrchové doly a města i České středohoří.

Moldavskou dráhu vybudovala ve druhé polovině 19. století společnost Pražsko-duchcovská dráha a důvodem její výstavby byla doprava uhlí za německé hranice jinou trasou, než byl nejobvyklejší labský koridor. Postupně k nákladním vlakům přibyly i ty turistické. Do roku 1945 vedla trať až do saského Freibergu, dnes končí na Moldavě (o propojení na železnici na saské straně hranice se ale opět uvažuje).

Na trase je několik technických zajímavostí, například úvraťová železniční stanice v Dubí, kde vlaky mění směr jízdy, díky čemuž mohou ve složitém terénu překonávat větší převýšení. Dráha (přezdívaná též Teplický Semmering) totiž na čtyřiceti kilometrech stoupá o celých 497 metrů. Hluboká krušnohorská údolí překlenuje několik historických ocelových mostů, z nichž nejvyšší je viadukt v Hrobu z roku 1883 (výška téměř 34 a délka přemostění 145 metrů), zajímavý je i železniční most u Mikulova (o výšce 31 a délce 117 metrů). Je tu i několik tunelů, do toho nedaleko Mikulova prý ústí dnes už zazděná chodba stříbrného dolu.

Stříbro se v Mikulově těžilo od 16. století a dnes tu můžete navštívit hned dvě štoly. První z nich se jmenuje Lehnschafter a stříbrná ruda se v něm dobývala již od 13. století. Velkým zážitkem je pak návštěva štoly Milá paní – Liebefrauen Erbstolln, která byla vyražena v roce 1717. Sloužila k odvodu vody, proto taky zdejší zajímavostí bylo obrovské vodní kolo. Štola Mikulov dnes ožívá díky práci dobrovolníků, kteří postupně zpřístupňují další a další chodby. Můžete si vybrat ze dvou prohlídkových okruhů, ten první je pohodový, my ale zvolili druhý poněkud dobrodružnější, který kromě užších chodeb obsahuje i šplhání po žebříku a pár dalších zajímavostí.

V Mikulově ale stojí za to nejen sestoupit do dolů, ale také vyšplhat na vrcholek Bouřňáku. Za strmé stoupání vás totiž v nadmořské výšce 869 metrů odmění opravdu široký rozhled na Mosteckou pánev a vrcholky Českého středohoří. Jen nečekejte, že si tu po výstupu dáte nějakou dobrotu, přestože na vrchu stojí chata pojmenovaná po zakladateli krušnohorské turistiky Karlu Límovi. Ta je totiž uzavřená a na jejím místě má v budoucnosti vzniknout veliký moderní hotel.

Mezi větrem zohýbanými buky se z vrcholku Bouřňáku rychle dostanete do Nového města, nad nímž se tyčí tři stožáry větrných elektráren. Nedaleko se rozkládá Grünwaldské rašeliniště, jedno z nejlépe zachovalých blat vrcholků Krušných hor. Podobné mokřiny jsou charakteristické jak pro českou, tak i pro německou stranu pohoří. Po dřevěných chodníčcích přístupné podmáčené louky s nízkým porostem borovice blatky můžete navštívit třeba hned za hranicí u Cínovce (Georgenfeldské vrchoviště).

Grünwaldské vřesoviště nese název dnes již zaniklé obce Grünwald neboli Pastviny, která přestala existovat kvůli odsunu německých obyvatel po druhé světové válce. Větší štěstí měla sousední Moldava, dnes hraniční obec s koncovým železničním nádražím, které se v současnosti nadšenci snaží přebudovat na muzeum. V části Dolní Moldava pak vedle opuštěných dolů stojí barokní kostel Navštívení Panny Marie s hřbitovem.

Krušnohorské hřebeny mezi Moldavou, Novým městem a Cínovcem stojí za návštěvu i v zimě, kdy tu můžete využít hezky upravené běžkařské trasy na české i německé straně hranice.