Dojet si na kole přes Polsko k moři není vlastně zas až takový problém. Z Prahy je to k Baltu kolem tisícovky kilometrů, na druhou stranu poslední větší kopce člověk potká jen kousek za českými hranicemi. My si cestu ještě trochu protáhli, abychom navštívili některá města a památky. Přes Svídnici, Vratislav, Lešno, Poznaň a Hnězdno jsme zpočátku mířili přímo na sever, abychom se v Bydhošti trochu odklonili prozkoumat Toruň, Malbork a další křižácké hrady a městečka polského severu. Poprvé jsme tak nohy i kola v Baltu smočili nedaleko Gdaňsku po jedenácti stech kilometrech, pokračovali jsme ale ve zkoumání trojměstí a celou cestu zakončili na samotné špičce poloostrova Hel, jak jinak než závěrečnou koupelí v Baltském moři. 

1. etapa: Českem 

Z Prahy jsme tentokrát vyrazili na pohodu Pojizeřím na sever a pod Českým rájem pokračovali až do Sobotky. Krkonoše se nám překonávat nechtělo, tak jsme pokračovali na východ přes Jičín, Miletín a dál příjemnou cyklostezkou přes Kuks směrem na Náchod. Na závěr jsme si užili cestu Broumovským výběžkem s jeho skalami i kostely až na polskou hranici, kterou jsme prakticky po rovince překročili v Otovicích.

2. etapa: Polskými příhraničními kopci do Svídnice

Jak to tak bývá, hned za hranicí se toho nezměnilo moc, možná trochu ubylo baroka a přibylo cihlových věží, ale pověstná polská rovina se ještě rozhodně nekonala. Soví hory nadmořskou výšku nahrazují strmostí, ostatně mají tu i sjezdovky (pod které nás cesta neomylně zavedla). Celé pohoří je provrtané nejen doly, jsou tu i obrovské komplexy nacistických továren. Ty jsme si nechali na příště a užili si sjezd ke hradu Grodno a do Svídnice.

Největší zajímavostí Svídnice (Świdnica) je Kostel míru, hrázděná stavba pro víc než sedm tisíc věřících. Kostely míru byly v Dolním Slezsku vystavěny po třicetileté válce na základě Vestfálského míru. Katoličtí Habsburkové tehdy povolili luteránům postavit své vlastní kostely, i když se značnými omezeními, na stavbu dřevěného kostela dostali pouhý rok a použít mohli jen netrvanlivé materiály jako dřevo či slámu. Kostel míru ve Svídnici je přesto největším dřevěným barokním chrámem v Evropě. Kromě toho ve městě stojí katedrála sv. Stanislava, stavba ve stylu francouzské gotiky, jejíž věž patří k nejvyšším v  regionu. 

Odtud jsme zamířili na sever k městečku Sobótka, nad nímž se tyčí z dálky viditelný vrch Śléża s vysílačem. Právě tady končí kopcovitá krajina, jižním směrem je vidět až na Krkonoše, na sever už k Vratislavi pokračujeme bez většího převýšení. 

3. etapa: Rovinami od Vratislavi po Poznaň

Vratislav neboli Wrocław leží nad řekou Odrou a její nejstarší částí je Dómský ostrov s katedrálou a Staré město s náměstím Rynkem. Na začátku 20. století pak mezi místní architektonické zajímavosti přibyla obrovská železobetonová stavba Haly století, vystavěná jako památník ke stému výročí vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, která dnes slouží jako stadion. Novodobým hitem města jsou trpaslíci, maličké sošky, kterých se už po centru Vratislavi ukrývá tisícovka.

Na sever od Vratislavi se krajina nekompromisně srovnala a nic se na tom nezměnilo až k Poznani. Kilometry pod koly utíkají, denní trasy se prodlužují, kolem samá pole a když kolem projede vlak, je vidět na kilometry, úplně jako v nějakém westernu.

K dlouhým rovinám přibylo taky písčité podloží mezi rybníky na řece Baricz. Krajina tu připomíná Polabí, jen ty Krkonoše na obzoru chybí. Na okraji rybniční krajiny stojí v obci Żmigródek zajímavá zřícenina paláce, který tu stál až do roku 1945. Dnes z něho zbyly jen obvodové zdi, které jsou jen jednoduše podepřené a staly se součástí parku.

České stopy jsme pak snadno našli v Lešně, kde tři desetiletí žil Jan Amos Komenský. Město totiž v pobělohorské době bylo nábožensky velmi tolerantní a tamní protestanti přijali České bratry. Komenského tu připomíná busta kousek od kostela, kde kázal. 

Zajímavým bonusem bylo ubytování, které jsme našli v kempu přímo na letišti. Na pláních severně od Lešna stojí několik starých dřevěných větrných mlýnů, které jsme postupně potkali ještě na několika dalších místech polské krajiny. Cesta pak vedla dál na sever směrem k Poznani, jižně od ní jsme pak další den přespali u krásného jezera. To je součástí Velkopolského národního parku, kde jsou všechna jezera ledovcového původu.

Poznaň je historické město, ostatně právě tady byly položeny základy polského státu. Je to další město s českými stopami, jelikož si tu kněžna Doubravka z rodu Přemyslovců vzala polského knížete Měška, díky čemuž přijalo Polsko v roce 966 křesťanství. Tuto událost připomíná katedrála na Dómském ostrově, nejstarší v zemi. Poznaň byla během své historie silně ovlivněna Němci, kteří zde vystavěli velkou pevnost. A nejoblíbenější atrakcí současných turistů jsou dva plechoví kozlíci na věži zdejší radnice. Ta stojí uprostřed hlavního náměstí, které je obklopené úzkými barevnými domky s podloubími. A co je zajímavého na trase z Poznaně do Hnězdna, to přesně nevíme, ztratilo se to někde mezi deštěm a hustým provozem kamionů.

4. etapa: Dál na sever: Hnězdno, Bydhošť a Toruň

Hnězdno je městem svatého Vojtěcha. Světce českého původu v Polsku sice nepěkným způsobem zavraždili, o to raději si ho tu dnes připomínají. Jeho život zobrazují dveře nejvýznamnější hnězdenské památky, katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Podle pověsti je Hnězdno místem založení Polska, kde se rozhodl usadit bájný Lech, bratr praotce Čecha. Nejstarší hlavní město země, kde bývali korunováni první polští králové, stojí na místě slovanského hradiště.

Cestou severně od Hnězdna se už krajina sem tam zavlní a nechybí v ní ani různá jezera. U těch nedaleko městečka Żnin jsme našli nejen pěkný kemp k přespání, ale taky úzkorozchodnou železnici. Vláčky tu ukazují nejen v muzeu, pravidelně jezdí i krajinou a nám se taky jeden podařilo potkat.

Pole tu střídají borovicové lesy s písčitými pěšinami, díky kterým se pro nás stalo město Bydhošť skoro nedobytným. Po zdolání nekonečných kopečků nahoru a dolů, kde se kola topila v hlubokém písku, nás ale přivítalo hodně živé a příjemné město na soutoku řek Brdy a Wisly. Jeho minulost spojenou s lodním obchodem připomínají tři hrázděné špýchary (spichlerz), dnes přeměněné na muzeum. Kultuře slouží i bývalé mlýny, z parku před nimi je pak hezký výhled na moderní budovu filharmonie.

Po krásném letním večeru jsme se v Bydhošti probudili do listopadového rána a za stálého deště a mrholení se vydali do Toruně. Cestou nás i přes počasí zaujal zámeček v Ostromecku s tajemnou kaplí ukrytou v parku a hrad Zamek Bierzgłowski s keramickým reliéfem ze 13. století.

Toruň je historické město na břehu Visly, které založili ve 13. století křižáci a dodnes se na okraji historického centra ukrývají zbytky křižáckého hradu. Toruň proslavil perník a Koperník. Prodejny i muzea perníku tu jsou na každém rohu. Astronoma a matematika Mikuláše Koperníka, proslaveného teorií heliocentrismu, připomíná jeho rodný dům, socha před toruňskou radnicí i planetarium. 

5. etapa: podél Wisly k moři 

Severně od Toruně vjíždíme nejen do údolí řeky Wisly, ale taky do kraje cihlových staveb a měst založených Řádem německých rytířů. Prvním z nich byl Grudziadz, pro který jsou charakteristické vysoké sýpky zvedající se z nábřeží řeky Wisly. Budovy, ze strany historického centra jen dvoupatrové, sloužily nejen ke skladování obilí, ale taky jako obranná hradba města. Stejné zakladatele má i dále po toku Wisly ležící Gniew s rozlehlým cihlovým středověkým hradem. 

Nejznámějším hradem z typických červených cihel na severu Polska je Malbork, který se po svém založení ve 13. století stal hlavním městem křižáckého státu. Hradní komplex je opravdu rozlehlý, jeho kompletní prohlídka zabere šest hodin. My dorazili v pondělí, kdy je možné prozkoumat jen asi hodinu a půl dlouhou trasu, přesto jsme se dostali do klášterní části s kaplí, na dno příkopu i do věže, která sloužila jako záchod i poslední útočiště v obléhaném hradu. 

Vzhledem k tomu, že cyklostezky před Malborkem nás vyškolily hlubokým bahnem, dál na sever k moři už jsme pokračovali po silničkách. Balt jsme potkali na předměstí Gdaňsku, po 1130 kilometrech z Prahy a 11 dnech Polskem.

6. etapa: Na závěr kolem moře přes Gdaňsk a Gdyni na Hel

Historické hanzovní město Gdaňsk tvoří trojměstí s lázeňským plážovým střediskem Sopoty a přístavem Gdyně. Kromě malebných domečků na nábřeží doplněných technicky pozoruhodnou budovou bývalého jeřábu a špýchary, které ukrývají námořní muzeum, stojí za návštěvu i celé staré město. Zachoval se tu největší cihlový kostel v Evropě, jehož věž slouží jako vyhlídka, i královská cesta s několika ozdobnými branami a radnicí. Zajeli jsme si i k pevnosti Wisloústí (Wisłoujście) a na poloostrov Westerplatte k pomníku připomínajícímu začátek 2. světové války.

Počasí koupání zrovna nepřálo, tak jsme jen profrčeli kolonádu v Sopotech a vzápětí i Gdyni, na kterou jsme si ale vyšetřili poslední den před odjezdem vlaku zpátky do Prahy. V Gdyni se všechno točí kolem přístavů, ať už těch obrovských současných, nebo historického tvořícího centrum města. Kotví tu vojenský torpédoborec Blyskawica i školní plachetnice Dar Pomorza, kterou jsme si vybrali k návštěvě a pořádně prozkoumali její palubu, kajuty i strojovny. 

Nejprve bylo ale třeba dojet do cíle, na špičku Helské kosy, označovanou jako počátek Polska. V samotném Helu je kromě dlouhých písečných pláží taky fokárium, tedy záchranná stanice tuleňů, kterou jsme po těch skoro 1300 kilometrech navštívili trošku za odměnu. Navíc je pobřeží i okolní borové lesy poseté spoustou bunkrů, v roce 1936 tu bylo totiž vyhlášeno vojenské území. Spousta bunkrů je volně přístupných, takže došlo i na nějaké to dobrodružné prolézání. A nakonec vysvitlo sluníčko a my jsme se vykoupali v Baltu.